Uběhlo pár dní a já byla v pohodě, s Poberty už jsem se nijak nebavila a ani mi to nijak nevadilo. Nebyla jsem ani za Regulusem, jak mi nabídl, až moc jsem se styděla. Většinu času byl stejně s jeho kamarády a já je nechtěla rušit. Nebo jsem možná nechtěla snášet ty jejich pohledy. Muselo jim vadit, že jsem mudlorozená, věděla jsem to.
„Scarlett? Posloucháš mě?" zeptala se mě s úsměvem Lily, když mi vysvětlovala část lektvarů, kterou jsme začali nově probírat.
„Ne, promiň, co jsi říkala?" nakrčila jsem obočí a z Liliiny strany se ozval tichý smích.
„Děje se něco?" odložila učebnici a starostlivě se na mě podívala. Sklopila jsem pohled, poslední dobou myslím moc na jednoho určitého chlapce. Vlastně na čtyři. Na Reguluse a na tři Poberty. Možná mi to jen přijde, ale vypadá to, že se o mě zajímají a chtějí mě znát.
„Nic se neděje, jenom- prostě teď nějak často přemýšlím nad životem." vysvětlila jsem a Lily kývla hlavou, jakože chápe. Ale já si byla jistá, že to nechápala, nikdo to nemohl chápat. Taky jsem myslela hodně na mamku a tátu, žije se jim líp beze mě? Je to alespoň mámě trochu líto? Nebo jí na tom vůbec nezáleží? Nezáleží jí na mně?
„Ale říct mi můžeš cokoliv." usmála se na mě a mně tím došlo, že ví, že se něco děje. Pouze jsem přikývla a dál se nijak nevyjadřovala.
Blížil se nám první famfrpálový zápas, James i Regulus jsou chytači. A to proti sobě, takže oba trénují jak mohou. Sice první zápas není Zmijozel proti Nebelvíru, ale i tak. Nebelvír teď bude hrát s Havraspárem a poté o týden později bude hrát Zmijozel s Mrzimorem.
„Čau," objevil se vedle mě Sirius, když jsem odnášela půjčené knihy zpátky do knihovny. Zpomalila jsem a skousla si spodní ret, nenervi se! „napadlo mě, jestli nechceme něco podniknout. Abysme se líp poznali, víš jak." zasmál se, což mě znervóznělo ještě víc. „A doufám, že se půjdeš podívat na zápas. Dvanácterák ti aspoň bude moct ukázat, jak dobrej je." obmotal ruku kolem mých ramen, a to způsobilo, že jsem ztuhla a zastavila se v pohybu.
Sirius si naštěstí po chvíli uvědomil, že má dát ruku pryč a udělal to. „Uhm.. já- ještě- ještě nevím, jestli při-jdu, ale asi- asi jo." odpověděla jsem mu potichu.
„Můžem si klidně sednout někam spolu, kdybys chtěla. Mně by to problém nedělalo." pokrčil rameny a já přikývla, i když to nemám v plánu. Rozhodně si spíš sednu někam s Lily, pokud tam teda Lils půjde. Když ne, tak tam nepůjdu ani já.
„Já- já už bych- měla bych asi- asi jít." zakoktala jsem se a zrychlila krok, ale Sirius obmotal prsty kolem mého zápěstí a otočil si mě k sobě čelem.
„Nikam nechoď, podniknem spolu něco. Evansová se to nemusí dozvědět, jestli se bojíš tohohle." propletl si se mnou prsty a udělal krok blíž. Nemohla jsem se pohnout, strašně mě znervózňoval. Znervózňoval mě každý jeho krok, co udělal. Byl ode mě jen pár centimetrů, když se druhou rukou jemně dotkl mé brady a o kousek mi zvedl hlavu. Vzpamatovala jsem se, otočila se a utekla pryč.
„Scarlett?" zastavil mě chlapecký hlas. Otřela jsem si rychle slzy a podívala se, kdo na mě mluví. Poznala jsem Remuse, který se na mě tázavě díval.
„Ano?" nakrčila jsem obočí.
„Stalo se něco? Ublížil ti někdo?" přistoupil o kousek blíž a já zavrtěla hlavou. „Vím, že mi nevěříš a tak, ale nic ti neudělám. Nemusíš se mě bát." natáhl ke mně ruku a já se na ni pochybovačně zadívala.
Udělala jsem zdráhavý krok a vložila svou ruku do té jeho. Trochu se pousmál a pohladil mě palcem po zápěstí. Tohle, i když malé a pro někoho bezvýznamné gesto, pro nás znamenalo hodně. Začátek přátelství a důvěry.
„Lily, chce se ti jít na ten zápas?" zeptala jsem se jí v den zápasu.
„Já nevím, moc ne, ale pokud tam chceš, tak jít můžeme." usmála se na mě, ale já jen zavrtěla hlavou v nesouhlas. Mně se tam jít taky nechtělo, už jenom protože tam bude Sirius. „Tím pádem zůstaneme v hradu." pokrčila rameny a znovu se začetla do knihy.
Po pár minutách na okno zaťukala tmavě zbarvená sova zobáčkem. Došla jsem k oknu a otevřela jí, hodila mi do rukou dopis a odletěla zase pryč. Zavřela jsem, protože sem z venku proudil chladný vánek. Posadila jsem se s dopisem na svou postel. Po přečtení svého jména na obálce, jsem ji natrhla a vytáhla pergamen.
Ahoj Neznámá,
musí ti být víc než jasný, kdo píše. Napadlo mě, že bych na tebe někde počkal a spolu pak půjdeme na famfrpálový hřiště. Napadla mě astronomka, ale nevím, jestli bys tam trefila, tak jedině společenka. Tam snad trefíš, ne? Nemusíš mi posílat žádnou odpověď, prostě přijď.
Nejdokonalejší a nejkrásnější kluk na světě,
Sirius Black
„Lily?" oslovila jsem rudovlásku a ta ke mně zvedla tázavý pohled. „Víš já- možná nakonec půjdu." oznámila jsem jí nervózně a sklopila jsem hlavu.
„Cože? Kdo tě pozval?" zeptala se překvapeně a já zčervenala, díky kapuci ona ale nic neviděla, naštěstí. „Počkej, to byl určitě nějakej kluk!" vyjekla nadšeně a několika kroky ke mně přešla, následně mě objala.
„Jo, ale- to je jedno. Nevadí ti to?" nakrčila jsem obočí.
„Ne, nevadí. Kdo to ale je?" chytla mě za ramena a stáhla mi kapuci. „Tohle ale už nikdy nenos." zvedla varovně prst a já si kapuci provokativně nandala.
„Řeknu ti to potom, teď už musím jít." vymluvila jsem se, rozloučila se s ní a opustila náš pokoj. Ani nevím, proč s ním chci jít. Mohla jsem ho úplně normálně odmítnout tím, že tam nepůjdu, ale srdce promluvilo.
Opřela jsem se v povzdálí o zeď, aby na mě moc lidí nevidělo a čekala jsem na něj. Po chviličce přišel a rozhlížel se po společenské místnosti. Už si chtěl povzdechnout, když jsem vyšla ze stínu a on mě tak spatřil. „Už jsem se lekl, že nepřijdeš." mrkl na mě a já polkla. „Věděl jsem, že mě miluješ už od prvního dne." vzal mě kolem ramen a rozešel se. Tentokrát neměl v plánu dát ruku pryč, i když na mně viděl, že mi to vadí. „Předpokládám, že o tom Evansová neví, že?" otočil se na mě čelem a já se sklopenou hlavou přikývla. „Nemusíš se přede mnou stydět, nic ti neudělám. A navíc, mám rád odvážný holky." přitiskl si mě na tělo a já strnula. Do háje, tohle nezvládnu.
„Já- možná- možná-á nebyl dob- dobrej nápad- tohle-" začala jsem ze sebe něco koktat, ale Sirius mě neslušně přerušil.
„Nebyl dobrej nápad? To jako fakt? Užijeme si to spolu, nemusíš se bát." usmál se na mě a vstoupili jsme na trávu. Na tribunách ještě moc lidí nebylo, protože tu jsme o dost dřív. Posadili jsme se vedle sebe k Nebelvíru a nějakou chvíli byli v tichosti, dokud nepromluvil Sirius. „Ehm.. víš, je mi to blbý, ale tak trochu jsem zapomněl tvoje jméno, tak jestli bys mohla.." větu ani nedokončil, stejně jsem to pochopila.
„Scarlett." zašeptala jsem. Když jsem s ním, cítím se ještě víc nervózně.
„To je moc hezký jméno. Jsme S a S." zasmál se a já nechtěně zčervenala. Tohle není dobrý, naštěstí to ale neviděl. To bych se radši propadla do země.
Tribuny se začaly plnit lidmi, někteří si nás všímali a jiným to bylo jedno. Nejhorší ale byly všechny ty holky, co na mě házely nepříjemné pohledy. Vadilo mi to, skoro stejně hodně, jako když mě Sirius bere kolem ramen. A že to je hodně.
„Neboj, já tě nedám. Radši tu budu s tebou než s nějakou z nich." chytl mě za ruku a já po jeho slovech zrudla jako to nejzralejší rajčátko. To kdyby viděl, smál by se.
Tak jako koutkem oka jsem zahlédla Reguluse, jak jde na jejich tribuny. Ten kdyby mě viděl se Siriusem, tak mě asi zabije. Stejně, jako Lily. A já bych tady hlavně neměla vůbec být, Sirius je děvkař a bude mě chtít zatáhnout do postele. Já ale bohužel nemám tu schopnost lidi odmítat, ale nevyspím se s ním.
„Víš vlastně, o čem to je?" zeptal se na otázku, která mě možná trochu naštvala.
„Jo." přikývla jsem. To si jako fakt myslel, že nevím, o co ve famfrpálu jde? To je moc milý, myslí si o mně, že jsem úplně hloupá.
„Nechtěl jsem tě urazit." bránil se, když asi zaznamenal, že jsem lehce naštvaná. „Jen jsem se ptal. Říkala jsi, že jsi ho nikdy nehrála, tak jsem mysle-" nenechala jsem ho to ani doříct a skočila jsem mu tentokrát do řeči já.
„To ale neznamená, že to neznám." namítla jsem a chtěla se zvednout k odchodu, jenže v tu chvíli se ozval ohlušující jásot a na hřiště přiletěli hráči z Nebelvírského družstva. Proto jsem se posadila zpátky vedle Siriuse, ale kousek jsem se od něj odsunula.
„No tak, omlouvám se. Nemyslel jsem to takhle." položil svou dlaň na tu mou a já ihned ucukla. Vzpomněla jsem si totiž na toho kluka. „Klid, nemusíš se mě bát." řekl tiše, ale tak, abych ho slyšela přes ten hluk. Nezvedla jsem k němu zrak, chtěla jsem zmizet, ale už to asi nebylo možné. „Hele, dneska to zvládneš. Uvidíš, že nejsem zas tak špatnej. Vím, že mě moc nemusíš, taky proto mě překvapilo, žes přišla, ale jsem za to rád, protože ti aspoň můžu dokázat, že jsem fajn." dořekl a já se raději podívala na hřiště, kde zrovna profesorka započala zápas.
Během zápasu se toho moc nedělo. Teda jakože u mě a Siriuse, na hřišti jo. Havraspár hrál dobře, ale Nebelvír byl lepší. Jednu chvíli to i vypadalo, že kolej s modrými barvami vyhraje, jenže pak James zahlédl zlatonku a vydal se za ní rychlostí blesku. Měl štěstí, že druhý chytač byl na druhé straně hřiště, proto ho nestihl dohnat. „JAMES POTTER CHYTÁ ZLATONKU A NEBELVÍR VÍTĚZÍ!!" rozkřikl se komentátor do mikrofonu a z našich tribun se ozval potlesk.
Sirius vedle mě vyskočil na nohy a začal skandovat 'Dvanácterák! ' Bylo to docela vtipné, lehce jsem se nad tím pousmála. „Vyhrál to!" zvedl mě na nohy a přitáhl si mě do objetí, v kterém jsem se necítila dobře. „Já jsem to věděl! Je to kluk šikovnej!" začal se mnou nadšeně houpat ze strany na stranu a já se pokoušela dostat se od něj kousek dál.
~~~~~~~
Jsem jediná, kdo někdy přemýšlel nad tím, jak asi jedí princezny a takový ty prostě urozený dámy (nebo i muži, to máte jedno) kuře nebo něco?
Protože já nad tím nedávno přemýšlela a jako zamyslela jsem se nad tím, protože já ho jím jak prase 🐷😂 (a to kuře teda moc jako nemusim, jo? ale když už ho mám, tak jsem takový čuňátko hehe).
No, tak mě to tak jako zajímalo 😌
Luuuv uuuuu 💞
Beth 🧸