A Piece of Art

TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Oba se naráz rozesmáli. Dante si vjel rukama do vlasů, přivřel oči, zahýbal hrudníkem a tiše zanotoval melodii k Hung Up.

„Nahej," dodal Eames. Upřeně ho pozoroval a oči se mu leskly.

Dante našpulil rty. „Pokud dobře počítám, tak máš zatím jenom půlku mojí kolekce."

„Což znamená tanec v oblečení," protáhl Eames, „nebo striptýz bez tance."

„Ne, ne, ne," rozesmál se Dante a připlácl mu dlaň přes pusu, když se natahoval pro polibek. „Buď máš všechno, nebo nemáš. Nic mezi neexistuje."

„Fajn," ušklíbl se Eames. S každým dalším slovem se jeho obličej přibližoval. „Ale počítej s tím, že ti po dnešku bude chybět jeden pár bot."

„To se uvidí," zamumlal Dante a políbil ho. „Dávám si na ně pozor."

Eames se usmál a přitiskl mu dlaň zezadu na krk. „Tak si beru kalhoty."

„Když už jsi mi je sundal..."

Stáhl ho z parapetu a pozadu s ním spadl na pohovku. Jeho mikina i Eamesovo tílko brzy ležely na konferenčním stolku a on cítil jeho ruce ve vlasech a rty pod čelistí. Po těle mu naskákala husí kůže, když mu dlaní přejel po holém stehně, tentokrát však věděl, že necouvne. Neměl důvod.

V pokoji se stále vznášel štiplavý zápach cigaretového kouře a v hlavě slyšel ozvěnu Eamesova hlasu, když mu dramaticky předčítal úryvky z Opilého korábu nebo Jámy a kyvadla a ledabyle vyměňoval slova za nadávky.

„Jsi nádhernej, Eamesi," zašeptal a kousl ho do ušního lalůčku, a zatímco prsty levačky bojoval s jeho poklopcem, přitáhl si ho blíž k sobě. Eames mu vyhrnul tričko a jazykem opsal linie okvětních lístků kolem jeho bradavky.

Dantův vzdech přehlušilo otevření vchodových dveří a výkřik: „Pardon!"

Pokud to bylo možné, Dantovo srdce se rozbušilo ještě rychleji; věnoval Eamesovi zmatený pohled. Ten se nadzvedl a kousl se do rtu, nikoli však kvůli ztrapnění, snažil se ovládnout smích, který se mu dral skrze hrdlo. V chodbě stál Arthur, na levé dlani balancoval dvě krabice s pizzou a pravačku si držel před očima.

„Jenom si tu odložím věci a zase vypadnu," hlásil dál.

„Ne, nikam chodit nemusíš," ujistil ho Eames. Sehnul se k Dantovi, políbil ho na rty a zamumlal: „Dante jenom potřebuje chvilku, než mu zase lehne."

Vyprskl smíchy, když ho Dante praštil do ramene a naznačil, že by ho nejradši nakopnul mezi nohy. Pak se postavil, přetáhl si přes hlavu mikinu ležící na opěrce a převzal od Arthura krabice.

Dante si prohrábl vlasy a s očima upřenýma na strop se snažil zklidnit svůj adrenalin a vzrušení. Pomalu se posadil, porovnal si bílé tričko s Fridou Kahlo a natáhl se pro džíny. Jeho mozek se zpomaleně a zmateně snažil zpracovat, co se právě stalo, nikoli myslet na to, co se mělo stát.

„Vážně, neomlouvej se," zaslechl Eamesův hlas. „Dante, no tak, řekni mu, že je to v pohodě."

Zhluboka se nadechl a přešel za nimi do kuchyně. Uchechtl se, když viděl všechnu tu růž v Arthurově obličeji, a smetl mu z kudrlin sníh. „Arte, v klidu. Kdybych věděl, že přijdeš brzy-"

„Psal jsem ti."

Dante si poklepal kapsy džínů a bezmocně se obrátil na Eamese.

„Mobil máš v bundě," poradil bez váhání, objal ho kolem pasu a vtiskl mu letmou pusu na spánek. „Půjdu, Dante."