ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ

665 79 51
                                    

Danta probudila vůně kávy. Bolela ho hlava a připadal si neskutečně unavený. Zamručel a přetočil se na záda. Ležel pod svou pruhovanou dekou a pohled mu něžně oplácela zelenovlasá podobizna stále zapřená o květináč uprostřed obýváku. Bezděčně se usmál. Arthur se neměl vracet ještě několik dní, přesto se však v bytě necítil tolik sám.

V kuchyni někdo otočil kohoutkem a on vystřelil do sedu.

„Ty tu ještě pořád jsi?" zachraptěl.

Na Lennon poznal své vytahané triko s karikaturou Eltona Johna, vlasy si zapletla do dvou copů a u okna pila ranní hrnek kávy. Střelila po něm pohledem. „Vyhazuješ mě?"

„Ne, bože, nevyhazuju. Neotáčej věci proti mně," hlesl podmračeně. Cítil se zvláštně ochablý, jako by mu přes noc někdo sebral žebro. Nebo dvě. Chvíli přemýšlel, proč se probudil.

„Slíbila jsem ti, že budu u telefonu," vysvětlila tiše.

Trhl sebou. „Volal někdo? Ozvala se?"

„Už jsi spal. Museli ho vzít na sál, kolabovalo mu srdce. Ale je stabilizovanej, leží na jipce. Postarají se o něj a bude v pohodě."

Nevěděl, jak zareagovat. Pokýval hlavou a zase si lehl. Zíral do stropu a přemýšlel, co teď. Jestli má vstát. Jestli může s čistým svědomím vstát, když v noci Max málem zemřel. Jestli může dál žít svůj život. Chodit do práce a objednávat si sushi, spát s Eamesem a snít. Jestli může myslet na Arthura a přidat se k něčí kapele. Protože Max v noci skoro umřel. On mezitím seděl v klubu a pil a rozplýval se nad hudbou. A Max se nemusel nikdy probudit.

Lennon se zapřela o opěrku pohovky a věnovala mu zvláštní pohled. Nebyl zvyklý ji vidět nenamalovanou. Vlastně nebyl zvyklý... 

Lennon ho našla sedět ubrečeného ve sněhu před klubem Blue Moon, když si šla zakouřit. Aniž by se na cokoli ptala, vytáhla z kabelky balení kapesníků a donutila ho se zvednout. Na cestu domů si nepamatoval.

„Chceš kafe?"

„Dělala sis kafe?" Nevěděl, jak ho tak hloupá otázka vůbec napadla.

„Jo, ale měl jsi tu jenom nějakou prošlou rozpustnou sračku."

Oba se rozesmáli. Jen tiše, jako by za okny byl někdo, kdo by jim připomněl, že nesmí.

„Tak jo, díky."

Ani si nevšiml, že odešla, když před něj postavila naštípnutý hrneček s kávou. Pak se posadila na kraj konferenčního stolku a srovnala roztahané a rozstřihané novinové články.

„Art odjel domů."

„Já vím," přikývla a mlaskla, když jí věnoval tázavý pohled. „Nejsi jeho jedinej kamarád. Píšeme si."

Usrkl kávy a sklonil hlavu. „Nemusela jsi tu bejt jenom proto, že... víš co."

„Mrzí mě to. Co jsem ti řekla," začala. „Totiž, ne všechno, něco sis zasloužil."

Uchechtl se a jí se na tváři objevil úlevný úsměv.

„Ale pořád jsi můj oblíbenej kolega. A nikdo netancuje tak dobře jako ty."

„Taky jsi moje oblíbená kolegyně," ušklíbl se, a pak zvážněl. „Mám tě rád, Lennie. I když někdy plácnu nějakou volovinu, tak tě mám pořád rád, vážně."

„Už se nebudu snažit tě v práci zničit."

„To bych docela ocenil," našpulil rty.

Pousmála se, a pak teatrálně protočila oči: „Ach jo, já věděla, že na tohle dojde." Roztáhla ruce a nechala ho padnout do své náruče, i když jen na chvíli. Věděl, že to neřešilo všechno, příjemné teplo, které se mu rozlilo přes hruď, však nemizelo.

A Piece of ArtWhere stories live. Discover now