A Piece of Art

PROLOG

„Další stanice: Westlake Center. Vystupujte vlevo."

Trhnul sebou – nemohly to být ani dvě minuty, co nastoupil do metra, a už stihnul usnout. Promnul si obličej a syknul. Včera večer se mu podařilo rozřezat si prsty levačky až do krve. Sháněl náplast, nikdo však nebyl schopen mu posloužit a on byl moc líný na to hledat nejbližší obchod. Tedy, líný tak akorát, aby se z baru Central přesunul do severnější části města a do rána zůstal ve jednom ze svých oblíbených klubů na Capitol Hill.

Dante Sterling vlastně ani nevěděl, kolik je hodin.

Zívl a zapřel se do sedačky. Z opačné části vozu jej pozorovala menší blondýna s šedivým pleteným šátkem kolem krku. Mačkala se u výstupu i s kočárkem a když zaznamenala, že zachytil její pohled, zamračila se. Samozřejmě – posadil se na místo vyhrazené vozíčkářům, matkám s kočárky a starším osobám. Vlastně zasedl hned obě místa a o ta dvě naproti zapřel své odrbané černé pouzdro na kytaru. To byla dobrá zpráva, nedokázal ani spočítat, kolikrát už se mu podařilo nástroj někde nechat ležet. Musel pak obvolával všechny známé, bary a pro jistotu i infolinku veřejné dopravy.

Natáhl nohy před sebe, z kapsy manšestrové bundy s proděravělými konci rukávů vytáhl sluchátka a strčil si je do uší. Blondýně věnoval úškleb a zavřel oči. Věděl, že skupina Rush ho nenechá usnout.

V podzemní stanici Westlake Center vystupoval jako jeden z prvních. S kytarou přehozenou přes rameno vyjel po eskalátoru, věnoval prostředníček dvěma ženám ve středním věku, které prohlašovaly, že svět stvořil Ježíš a globální oteplování je trest za lovení velryb, a vyšel na ulici. Z kapsy černých kalhot těsně ke kolenům vytáhl krabičku cigaret a úlevně vydechl kouř. Poslední dvě cigarety hodil bezdomovci sedícímu u popelnice. Dante jej znal od vidění, většinou se zdržoval právě kolem nákupního centra Westlake, párkrát za týden na něj však narazil i v jiných částech města – mimo jiné v oblasti Centralu. V duchu mu říkal Dunham, nikdy se ho však na pravé jméno nezeptal. Nezajímalo ho to.

Přešel ulici a pokračoval asi tři bloky po chodníku, přeskakoval spacáky s ospalými bezdomovci a ignoroval jejich prosby o drobné. Moderní budovy začaly nahrazovat domy s historickými rysy – ve spodních patrech se nacházely luxusní butiky a kavárny, nad nimi pak byly bonbónky všech realitních makléřů – prostorná studia s vysokými stropy a výhledem na celé město. Jedním z těch domů byl i komplex Cristalla, zářivě bílá cihlová budova tyčící se několik pater nad 2nd Avenue.

Dante nejprve zašel do Starbucks pro ranní kávu bez laktózy a čokoládový croissant. Servírka za pultem si jej s úšklebkem prohlédla.

„Jako vždycky, dík," oslovil ji bez pozdravu.

Dlouhé tmavě hnědé vlasy měla stažené do vysokého culíku a v hnědých očích jí neustále jiskřilo. Používala až nesmyslné množství bronzeru a nosila jen černou matnou rtěnku.

„Tady je dneska někdo bručoun. Máš aspoň prachy?" zeptala se a natočila hlavu na stranu.

Nakrčil nos a stáhl huňaté obočí k sobě. „Spíš ne," protáhl, takže to znělo jako otázka.

„Tak si trhni."

„Ale no tak!" zakňoural jako malé dítě a zapřel se rukama o dřevěný pult a naklonil se k ní. Ucukla. On zavřel pusu, sklopil zrak a zase se odtáhnul. Nevědomky si prsty přejel po jizvě, která se mu táhla od levé nosní dírky přes rty až k bradě. „Lennon," oslovil ji prosebně.

Lennon si povzdechla, chvíli žmoulala lem své zelené zástěry a nakonec se otočila na patě a přistoupila ke kávovaru. Dante se pousmál.

„Mám to u tebe, jasný?" řekla bez jakéhokoli výrazu ve tváři, když mu na pult pokládala kelímek s nápojem. Dante pozvedl koutek, popadl kávu, natáhl se pro plastové brčko a pak si bez dovolení z ošatky s borůvkovými muffiny jeden vzal. Croissanty měl mimo dosah za sklem. „Co by na to řekly velryby. A želvy," zamumlala ještě.

Pokrčil rameny a otočil se k východu. „Pokud vím, tak borůvky nejí. Tak snad jim to tolik vadit nebude."

„Mimochodem, dneska odpoledne máš směnu!"

Aniž by se zastavil, houkl přes rameno: „Nemůžu!"

Lennoniny nadávky zůstaly v kavárně, když za sebou urychleně zabouchnul prosklené dveře. Bez rozhlížení se přeběhl silnici a vyběhl pár schodů k černě nalakovaným dvoukřídlým dveřím svého bytového komplexu. Až když přemýšlel, jak nejlépe rozložit věci ve své náruči tak, aby se dostal dovnitř, si všiml, že Lennon jeho kelímek podepsala Idiot.

Nakonec si muffin strčil do pusy, aby mohl na číselníku zadat kód k otevření vchodu – několik pater domu totiž obývali turisté, kterým byty zprostředkovávali bohatí nájemci z celého světa; jedinou možností předání klíčů tak bylo nahradit je číselnými kódy. Dantovi to rozhodně nevadilo, na ztrácení věcí byl expert a právě číselník mu už několikrát zachránil život. Nebo den.

Posilněn kávou prošel černým kobercem vystlaným vestibulem, okem nakoukl do své poštovní schránky – jako by mu snad chodily nějaké dopisy – a pak se vybelhal po schodech až do třetího patra. Jeho byt byl až na úplném konci chodby, tentokrát si odemknul klíči (byly v kapse kalhot, jak zjistil po několika minutách hledání – a s kávou, muffinem a kytarou na zádech to bylo vážně složité) a s úlevným povzdechnutím za sebou zabouchnul dveře.

V šedivě vymalované předsíni odložil na dřevěnou poličku klíče i snídani, pod ní skopl na hromadu asi čtyř párů martensek ještě páté, černé s vyšívanými růžemi po vnější straně, a až poté, co na kovový háček na dveřích pověsil svou manšestrovou bundu, si uvědomil, že nemá tričko.

Aniž by dojedl svůj muffin nebo dopil bezlaktózovou kávu, sebou hodil na gauč a usnul. Bylo půl desáté ráno.