A Piece of Art

ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ

Nechtěl tam jít. Celý den ho na nohách a s křečovitým úsměvem na tváři držela jen představa, jak leží rozvalený na pohovce v obýváku a drnká na kytaru. Byl rozhodnutý nejít – totiž až do momentu, kdy si uvědomil, že stojí před zrcadlem v koupelně, z poličky bere svůj oblíbený parfém a do vlasů si uvazuje zelený šátek. Přes béžové pruhované triko si vzal manšestrovou bundu a se skupinou Rush ve sluchátkách se vydal na metro.

Odpoledne mu přišla esemeska z neznámého čísla, které mu však bylo z nějakého důvodu povědomé. Během pauzy v práci stejně neměl čas se jí zabývat a vzpomněl si na ni až ve chvíli, kdy přemýšlel, jakou večeři si nechat dovézt.

19:30 Blue Moon. Přijdeš?

Zamrkal. Klub Blue Moon znal, ne proto, že tam často chodil, znal jeho pověst a historii protkanou zlatým nitěmi slávy. Ze všech sil se snažil, aby pro něj i po těch pár letech nadále představoval jakousi svatyni kultury a pomyslný kariérní milník. Bylo jeho a Maxovým snem tam hrát, do line-upu se však dostávaly jen... opravdové kapely.

A tak kolem šesté místo objednávky sushi odeslal zprávu: 19:30 začátek, nebo na řadě?

Vlastně to neudělal tak docela vědomě, přesvědčoval se o tom, že tu zprávu ve skutečnosti vůbec nechtěl odeslat. Jenže myšlenky na Eamese, od nějž mu již druhý den nepřišla žádná esemeska, by pravděpodobně nedokázala rozvířit jen polystyrenová krabička s lososími rolkami. Pro rozptýlení byl dokonce ochotný riskovat určitou dávku masochistické bolesti.

Odpověď přišla téměř okamžitě. Začátek, ale pochopitelně počítej s akademickou čtvrthodinkou.

Osobně neznal nikoho, kdo by měl tu čest hrát na pódiu Blue Moon. Taky neznal nikoho, kdo by v textovkách používal slovo pochopitelně. Ale znal akademickou čtvrthodinkou. Totiž, jen ten pojem, nikdy nepochopil její koncept, přestože mu jej Arthur vysvětloval.

Lampy v ulicích U-Districtu byly zdobené blikajícími vánočními hvězdami, z nebe se líně a tiše snášel sníh a jemu se podařilo dvakrát zabloudit. Pod nohama mu křupala silniční sůl a v jednu chvíli mu kolem projíždějící auto ohodilo kožené kalhoty roztátou šedivou břečkou. Z principu za řidičem ukázal prostředníček, uvědomil si však, že ho to nijak neznepokojilo.

Do tváře se mu vkrádal úsměv, když si společně s Geddym Lee zpíval Limelight a na chvíli si dovolil zapomenout, o čem vlastně ten song je. Studený vzduch ho příjemně štípal v nozdrách a v hrudi ho šimralo – nikoli však nervozitou, jak se obával, ale očekáváním. V kapse mezi prsty protáčel zapalovač, ale neměl potřebu si zapalovat cigaretu.

Dřevěná cedule s černovláskou svůdně sedící na srpku měsíce se lehce pohupovala a z oken klubu pronikalo do ulice teplé oranžové světlo lákající k návštěvě. Cukl obočím na skulpturu opilce vystavenou u vchodu, trhaně se nadechl, sluchátka schoval do kapsy a bez dalšího rozmyslu vstoupil.

V klubu Blue Moon byl jen jednou, ten den si pamatoval lépe než by si přál. I proto ho tak znepokojovalo rozpoložení, ve kterém se mu podařilo přijít. I proto ho nepřekvapilo tmavě modré plátno s logem UW visící nad drobným pódiem obitým starým ztmavlým dřevem. Bezděčně se dotkl jizvy na své tváři a polkl.

Na chvíli zapomněl, co tam vlastně dělá. Viděl před sebou klub naplněný k prasknutí rozesmátými studenty. Slyšel ozvěnu remixu All I Want For Christmas Is You a volání svého jména. Někdo mu položil ruku na rameno.

„Fakt jsi přišel!"

Lance Vaughn s vlasy opět staženými dozadu gumičkou a s brýlemi na šňůrce měl na sobě otrhaný béžový svetr a v ruce držel lahev piva. Dante zamrkal. Když se otáčel, čekal za sebou... někoho jiného.