A Piece of Art

PADESÁTÁ TŘETÍ

Od první chvíle, kdy ho to ráno pozdravil, pozoroval jeho třesoucí se ruce. Prsty mu kmitaly po stole, jako by hledaly něco, čeho se chytit, něco, co by mu připomnělo, že jsou i jiné věci, na které se může soustředit. Že jsou i jiné věci, na kterých záleží. Oči i myšlenky mu běhaly po bytě, ale nedokázal najít žádný kout, kde by si mohl na chvíli odpočinout. Nic nebylo dostatečně zajímavé, dostatečně zklidňující, dostatečně rozptylující, a Dante bojoval s touhou ukázat mu, jak dostatečně by všechny tyhle požadavky dokázal splnit, pokud by ho nechal.

Místo toho ho sledoval zpoza notového papíru, na který přepisoval klavírní part od Lance, a snažil se příliš nedávat najevo své potěšení, když Arthur čas od času zvedl zrak a zaujatě naslouchal části, kterou zrovna přehrával na piano.

Před několika dny Arthur odeslal poslední z esejí toho semestru. Seděl na pohovce a Dante mu celou dobu koukal přes rameno, když společně odpočítávali, kdy má stisknout Enter. Systém se na chvíli zasekl – probíhá zpracovávání požadavku – a jim se zatajil dech. Arthur se nejistě ohlédl, Dantovi se však ve tváři zračilo odhodlání a pak se vítězně usmál, když se prázdné políčko na obrazovce vyplnilo zelenou fajfkou. Úlevně vydechl a Dante ho zezadu objal kolem krku. V hrdle mu bublal smích, když se vyvlékal z jeho sevření, aby mohl notebook zaklapnout.

Společně pak z obýváku i kuchyně odnesli všechny učební materiály, noviny i příručky, které se Arthurovi podařilo tam za těch pár týdnů nastřádat, a na posteli v jeho ložnici je třídili dle předmětů na hromádky, které pak Dante vkládal do desek a fólií a následně do spodního šuplíku v Arthurově psacím stole.

Nemohl se zbavit pocitu vlastní úlevy, když se Arthur s jemným úsměvem na tváři a s roztaženýma rukama prošel po bytě.

Následující dny chtěli strávit doháněním komentovaných prohlídek parků a podniků, o kterých Dante často básnil, když se však hned první den vrátil po poledni z práce, Arthur stále tvrdě dospával probdělé noci z posledních týdnů, a on se zavřel ve vlastním pokoji s Lancovými party a kytarou. Dokonce i večerní plán návštěvy kina nahradili Netflixem a donáškou jídla a Dante si zas a znova připomínal, že nezáleželo na tom, co spolu dělali a prožívali – každá chvíle strávená s Arthurem DeLuca byla mimořádná a on se snažil vtisknout si ji do paměti.

Klid a bezstarostná nálada Arthurovi vydržela až do dnešního rána. Toho dne měly přijít celkové výsledky i s průměrem, podle nějž mohl Arthur odhadnout, jestli se mu podařilo dosáhnout na prospěchové stipendium. Přerovnával hrnečky v policích, zdánlivě bezmyšlenkovitě zíral před sebe a bezúspěšně ignoroval vibrující mobil – ani jeho spolužáci zřejmě neměli nic lepšího na práci než užírání se čekáním na zveřejnění výsledků zkoušek po prvním semestru.

Před polednem se objevil na chodbě s přecpaným košem na prádlo. Výhružky, že už nemá ani čisté trenky, na Danta sice nezapůsobily tak, jak doufal, ale nakonec se mu podařilo ho dokopat k sesbírání vlastního špinavého oblečení, svlečení ložního prádla a nalezení klíče od prádelny.

V pracovní dny bývaly všechny pračky i sušičky prázdné a Dante se na jednu z nich posadil, zatímco Arthur třídil svoje prádlo na tmavé a světlé.

„Takže kolik dní volna vlastně budeš mít?" zeptal se Dante. Líně se přehraboval ve vlastním oblečení a jedny za druhými házel do otevřeného bubnu své bílé boxerky.

„Skoro tři týdny."

Pokýval hlavou. Sledoval, jak luští příkazy v symbolech na cedulkách svých košil, a nakonec je s povzdechem strká do bubnu také. Do přihrádky přilil aviváž, navolil příslušný program a přesunul se k další volné pračce, na které zrovna Dante neseděl. V tichosti tam oba nacpali všechno své tmavé prádlo a Dante zatočil knoflíkem na straně. Pračka zablikala a zase zhasla.