A Piece of Art

PADESÁTÁ

Pod nohama mu v pravidelném rytmu drncaly zapatlané dlaždice a z opačného konce nákupního vozíku se na něj skrze průhledné obroučky usmívaly modré oči. 

Sepraná červená kšiltovka Arthurovi slušela a Dante si nedovedl představit nikoho, kdo by ji a okopané conversky zvládl nosit společně se semišovým černým kabátem s dvojitou řadou knoflíků a volnými skládanými kalhotami. Nemohl ho přestat pozorovat a na Arthurovo občasné nejisté „Co?" reagoval jen vytažením koutků úst.

Jeho úsměvy mu chyběly a tolik připomínaly společná rána.

„Co budeme chtít vařit?" zeptal se a zastavil u přepravky plné sladkých brambor.

Dante neochotně seskočil ze svého místa na kovové příčce spojující přední kolečka vozíku. „Nevím. Máme seznam, tak koukni tam."

Arthur se uchechtl. „Z poznámek jako maso, zelenina a mandlový mlíko toho moc nevyluštím."

„Ještě jsem tam napsal těstoviny. Takový ty mušličky."

„Hm," připustil Arthur a do vozíku položil sáček s batáty. Než stihl Dante naskočit, přejel k dalšímu regálu.

„Ujel jsi mi!"

„Promiň." Popadl balení paprik a prohlížel si rajčata. „Můžu zkusit paellu, ale naposledy se mi zespoda připálila."

Dante mávl rukou. „Spálená paella je pořád víc než moje paella."

„Neexistující?"

Trochu překvapeně po něm střelil pohledem a Arthur se rozesmál. Strčil zeleninu do košíku, přihodil balení jablek a počkal, až Dante stoupne na příčku. Pak se rozjel dál.

Oči mu dál jiskřily a úsměv mu nemizel z tváře. A právě v tu chvíli, v Targetu mezi regály s rýží a luštěninami, si Dante pomyslel, že nemůže být lepší místo, kde by právě mohl být.

Stejně jako ho to napadlo o dva dny dřív, když ležel na koberci vedle pohovky a zíral na stíny, které se kreslily na zdech a stropě.

Pod tíhou emocí i celkového vyčerpání Arthur toho dne okamžitě usnul. Dante se pak posadil do křesla a rozevřel už tolikrát přečtený román Stephena Kinga. Avšak spíš než aby četl o tom, jak obrovská kupole zatarasila Barbiemu cestu z městečka, jen přes okraj stránky pozoroval hnědé kudrliny vykukující zpod deky.

Tolik se chtěl Arthura dotknout. Ujistit se, že se nerozpadne. Že mu vrátí objetí a že mu řekne, že už je všechno v pořádku. A i když teď klidně oddechoval, stále před sebou viděl jeho uslzenou tvář a nekontrolovatelně se třesoucí tělo. Jako ozvěna se mu v uších ozývaly jeho sípavé pokusy se nadechnout a nedokázal zahnat obraz jeho vykulených očí hledajících pomoc.

Vydržel tam tak sedět asi do půl druhé a ani poté, co si ustlal vedle něj na koberci, nedokázal zavřít oči. Jen s bušícím srdcem čekal na moment, kdy Arthur vystřelí do sedu a on v jeho tváři spatří ten ozbrojující strach.

Nebyl si jistý, jestli by to znovu zvládl. Pomoct mu. Nepanikařit. Zůstat v klidu.

Přesto nechtěl být nikde jinde.

Arthur ale klidně prospal celou noc, a když se Dante druhý den chvíli před polednem probudil, unavené modré oči ho sledovaly z pohovky s určitým smutkem.

„Ahoj," zachraptěl a pokusil se připojit svůj typický ranní úsměv. Dante mu ho stejně roztřeseně vrátil.

„Jak ti je?" zeptal se ho opatrně.