A Piece of Art

TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Dante nerad vzpomínal na den, kdy si našel práci. Vlastně si ji nenašel sám, sehnala ji Dahlia a doslova ho dokopala až před dveře Starbucks, aby si tam domluvil pohovor.

To bylo zhruba rok a půl zpátky, plácal se životem bez jiskry v očích – ještěrky se pozvolna rozpadaly a on byl ve svém bytě už nějakou dobu sám. Navštívit své přátele na Bainbridge Island byl naposledy před měsícem, a přestože si téměř denně psali, cítil, že je jen otázkou času, než všichni naráz odhodí své masky a konečně bude vyřčeno to, o čem každý z nich hluboko v duši dávno věděl.

Trvalo mu dlouho se s tou myšlenkou smířit a sžít, a právě když se mu zdálo, že vidí pomyslné světlo na konci tunelu, když se mu konečně dařilo usínat a vrátil se k hraní, do jeho bytu nakráčela Dahlia, roztáhla závěsy ve všech oknech a s klením ho vytáhla zpod deky na gauči. Nevzpomínal si, kdy naposledy spal ve své ložnici.

Rád by řekl, že tehdy vypadal hůř, než jak se ve skutečnosti cítil. Snažil se to nakukat i Dahlii, ta za ním ovšem přišla s jasným cílem: dostat ho zpátky do života. A prvním krokem na jejím seznamu byla práce. Dante nesouhlasil, ale jakmile spatřil výhružný odlesk v jejích černých očích, nedovolil si protestovat a následoval její pokyny.

Zatímco si v koupelně čistil zuby, ona se mu svým kartáčem snažila rozčesat zacuchané vlasy (což se neobešlo bez dalšího vzájemného okřikování) a nakonec mu vybrala podle svých slov nejreprezentativnější oděv.

„Po jaký době sakra vidíš slunce?" zeptala se ho, když scházeli po schodech na ulici a on si zrak zastínil dlaní.

„Jdi do prdele," zabručel. „Už to chci mít za sebou."

Dahlia si odfrkla: „Tak s takovou náturou nech radši mluvit mě, jasný?"

„Nejsem malej."

„Ne, jsi osina v zadku."

Přeběhli ulici a Dahlia se zaraženě zastavila před výlohou. „Přísahám, že ještě včera tady visela cedule, že hledají výpomoc," zamumlala.

A Dante se vítězně zašklebil: „No vidíš, už mě nepotřebujou. Díky za procházku, ale asi bych se měl vrátit."

„Ne tak rychle, zeptáme se jí." Dahlia ho popadla za paži tak silně, až sykl, a kývla bradou k dívce s vysokým culíkem, která na rohu kouřila elektronku.

„A ona jako bude něco vědět?"

„Pracuje tu," protočila oči Dahlia, upravila mu límeček zelené košile a vzala jeho dlaň do své, asi pro případ, že by se znovu rozhodl vycouvat. Pak Lennon Mooreové poklepala na rameno. „Eh, ahoj."

„Ahoj," přimhouřila oči a oba si prohlédla.

„Tady můj... eh, Dante by se rád ucházel o to místo, který jste nabízeli. Je ještě volný?" ujala se slova Dahlia a Dante si silně zkousl ret.

Lennon vytáhla obočí: „A nechává za sebe mluvit svojí holku?"

„My nejsme..." řekl Dante a pustil Dahliinu ruku.

Ta si odkašlala a zhoupla se na špičkách. „S ním bys chodit nechtěla."

Dante pevně stiskl víčka k sobě a odolal nutkání jí vrazit pohlavek. „Dahlio, tímhle mi zrovna nepomáháš."

Lennon je chvíli pobaveně pozorovala, pak mlaskla a kývla na Danta: „Máš nějaký předchozí zkušenosti?"

„Hrál jsem v barech."

Pochybovačně se zamračila.

„Kapela se mu teď rozpadla."

„Dahlio," řekl varovně Dante a ona zacouvala.