A Piece of Art

ŠEDESÁTÁ

Pamatoval si, že brečel, když se s tátou loučil před kolejní budovou. Při pohledu na chodby plné zabydlujících se studentů, kteří zmateně pobíhali od pokoje k pokoji (a hysterickým hlasem se vyptávali, jestli vám taky chybí v koupelně sprchový závěs? a funguje vám zásuvka u nočního stolku? a neříkejte, že jsem jediná, komu máma zabalila vysavač?), se Arthur zařekl, že dá slzám průchod až v bezpečí zamčené koupelny pod proudem teplé vody. Pak ale táta zkontroloval, jestli Arthur něco v rodinné dodávce nezapomněl, a on ucítil, jak ho pálí oči a nos a křečovitě se mu svírá hrdlo.

„Jen tu nechci být sám," vydechl přidušeně tátovi do ramene, když ho pevně objal kolem ramen.

Dočkal se od něj spousty ujištění – v tu chvíli mu jen splašeně prolétala hlavou, aniž by jim přikládal jakoukoli váhu a relevanci – a povzbudivých úsměvů, které v něm probouzely spíše bezmoc a vztek, a když se po několika dlouhých minutách vrátil zpátky do pokoje, svého pokoje, sám, místo seznámení se s dvěma sousedy, kteří mu zaklepali na dveře, se začal mechanicky věnovat vybalování dvou obrovských kufrů a pečlivému ukládání triček, mikin a kalhot do vyhrazených poliček ve skříni.

Možná to nebyl tak dobrý nápad, stěhovat se kvůli univerzitě do jiného státu, kolovalo mu ten večer – týden, dva – hlavou. Přestože hledání složitě pojmenovaných učeben se nakonec ukázalo jako poměrně jednoduchá záležitost, a dokonce ani obědy v menze mu nedělaly problém – vždycky se našel volný stůl –, stále odmítal pozvání na večírky a spolkové akce, a kdyby ho jednou odpoledne na schodišti nezastavil Kyle s tím, že spolu chodí na mediální právo a že dnešní přednáška se ruší, pravděpodobně by nejen čekal hodinu a půl v prázdné učebně, ale zřejmě by už navždycky zůstal v menze sedět sám.

První krok byl vždycky nejtěžší, jak se už poněkolikáté přesvědčil, a brzy si uvědomil, že všechna ta slova, která mu táta šeptal do ucha a která mu v tu chvíli připadala prázdná a bezduchá, v sobě měla trochu pravdy.

Všechno, co mu v prvních týdnech připadalo tolik děsivé, bylo náhle docela normální. Od vybírání si míst v učebnách a posluchárnách, přes psaní si o poznámky ze zmeškaných hodin, až po bydlení a život ve velkoměstě...

Až po život samotný.

Už druhý měsíc dvakrát do týdne docházel do redakce plátku The Stranger, aby reportérům a editorům dělal v kuchyňce kávu a občas jim pomáhal s rešeršemi ke vznikajícím článkům a kauzám. Jednou nebo dvakrát ho dokonce šéfová vyslala na drobné kulturní akce konané v odlehlejších částech města, aby o nich sepsal pár odstavců do příštího čísla, jindy mu přeposlala ke korektuře a formátování sloupky méně pravidelných přispěvatelů ze strany veřejnosti a na začátku týdne se dokonce zmínila o tom, že by dříve nebo později mohl dostat vlastní rubriku, pokud dokáže přijít s nějakým zajímavým podnětem, který by vydal na pár seriálových čísel.

Do sídla na rohu parku Cala Andersona na okraji Capitol Hill dojížděl na kole – navzdory Dantovým protestům, který byl z nějakého důvodu přesvědčený, že prostředky veřejné dopravy jsou mnohem bezpečnější –, a přestože se blížil konec března, tváře i nos ho příjemně studily, když si doma sundával boty a kabát.

Z obývacího pokoje se jako obvykle linuly tóny hudby, tentokrát Arthur poznal akustickou kytaru, která poměrně nečekaně vystřídala dlouhé období věnované celonočnímu hraní na klavír. Jak stihl pochopit, Dante nedokázal kouskovat svou pozornost a píli, naopak bezmyšlenkovitě skákal po hlavě do všeho, co mu zrovna přinášelo uspokojení – některé týdny to byly črty v deníku, jiné akrylové barvy (skvrny po nich Arthur nacházel ještě měsíc po dokončení Dantova posledního díla), jindy se fixoval na určitou básnickou sbírku nebo album, které pak bytem vyhrávalo tak často, až Arthur dokázal zpaměti vyjmenovat, jak na něm jdou jednotlivé skladby po sobě.