ŠESTNÁCTÁ

787 79 23
                                    

Dante Sterling snil o Davidu Bowiem. Viděl ho vysoko nad sebou v plastikovém křesle, měl na sobě obyčejnou košili s rukávy vyhrnutými k loktům, na ramenou mu svítily červené kšandy a s mikrofonem, jehož drát visel až na zem, kde mizel kde si ve tmě, vypadal nadpozemsky. Totiž, dle Danta vypadal vždy jako z jiného světa (jen v tom nejlepším smyslu), ale tentokrát se opravdu vznášel, tvář měl andělsky klidnou a zpíval, jako by ho to nestálo vůbec žádné úsilí. A Dante zíral vzhůru na jeho černé podrážky, které měl zapřené o kovovou tyč po křeslem, na jeho světlé vlasy, které mu v záři reflektorů vytvářely kolem hlavy svatozář, a vůbec mu nepřipadalo zvláštní, že k melodii Hey Joe zpívá slova k Voulez Vous.

Co už jej však donutilo zbystřit, byl fakt, že ke konci poslední sloky se Bowie sklonil ze své židle, pohlédl mu do očí a naprosto nebowieovským hlasem řekl: „Sakra."

Dantovi vypadla z rukou elektrická kytara a trhnutím hlavy se probudil. V puse měl pramen svých rezatých vlasů, zjistil, že si přeležel rameno a chvíli mu trvalo vymotat své tělo z přikrývky tak, aby se mohl posadit.

„Sakra," ozvalo se znovu, tentokrát si však byl jistý, že to nebyl David Bowie. Hned vzápětí se ozvala dutá rána a tiché mumlání, kterému nerozuměl.

Promnul si obličej a vstal z postele. U rámu dveří se zastavil, protože se mu náhlým pohybem zamotala hlava, pak otevřel dveře a zamračil se.

V chodbě u dveří stál Arthur DeLuca, na zádech měl svůj světlý batoh, jednu nohu měl obutou v conversce, na druhé měl pouze ponožku s avokádem, jehož pecka měla nakreslený usměvavý obličej. A k tomu všemu s ním v chodbě bylo jeho sportovní kolo.

„Ahoj," oslovil ho Dante. „Co tu děláš?"

Arthur se vyplašeně otočil, batohem zavadil o poličku a na zem slétl svazek Dantových klíčů, dva zapalovače a krabička cigaret. „Do háje. Promiň, jestli jsem tě vzbudil."

„Co... co se tu vlastně děje?" zívl, vytáhl se na špičky a protáhl se. Byl rozespalý a po noci strávené v teplé posteli mu byla zima na obnažený hrudník. Rozhlédl se kolem a z pohovky – kde Arthur poslední dvě noci spal – si vzal pruhovanou deku a přehodil si ji přes ramena. Musel se ušklíbnout nad tím, že po sobě Arthur ustlal.

„Chtěl jsem vyjet s kolem, pak jsem si uvědomil, že nemám boty, a když jsem chtěl zacouvat zpátky, do jednoho kola se mi zamotaly tkaničky nějaký tvojí boty..."

„Mojí boty?" vyjekl Dante a třemi velkými kroky byl u Arthura v chodbičce. „Který? Je v pohodě?"

Arthur vypadal poplašeně. Prstem ukázal do kouta a zamumlal: „Týhle, nic se nestalo, přišel jsem na to včas. Promiň mi to, Dante."

„Ne, ne, nic se neděje," uklidnil jeho i sám sebe a pro jistotu se pokusil o vtip na svůj účet. Takhle po ránu to však nezafungovalo a nezdálo se, že by tím Arthurovi nějak pomohl. Poškrábal se na zátylku. „Tak s ním nějak zajedem zpátky ke mně."

Arthur kývl a společnými silami se jim podařilo dostat kolo pryč z chodbičky, aniž by někoho zranili nebo něco dalšího shodili. Arthur si obul druhou botu, poupravil si batoh na zádech a otevřel vchodové dveře. Dante za ním dovedl kolo na bytovou chodbu a zapřel se o futra.

„Zvládneš na něm sjet ty schody?"

Arthur se pousmál: „Snad jo."

„Takže v pět?" zeptal se ještě.

„Spíš v šest. To kolo radši nechám dole, až se vrátím."

„Jo, je moc nebezpečný."

Arthur rozpačitě pokýval hlavou. „Je tam nějaká kolárna, nebo sklep? Nebo ho můžu nechat jen tak v hale?"

A Piece of ArtWhere stories live. Discover now