A Piece of Art

PADESÁTÁ ČTVRTÁ

Klečel v roztrhaných džínách na své rozestlané posteli a do uší mu řval Kurt Cobain. Ne proto, že ho Max zbožňoval, vlastně ani proto, že jen o pár ulic stál dům, ve kterém se zastřelil – bez nástavby nad garáží, jak se přesvědčil, když si ho jedno odpoledne Max posadil na ramena, aby mohl nakouknout přes vysoký dřevěný plot do zahrady.

Uznával, že na Nirvaně bylo něco, co člověka vytáhlo z šedivé reality, pohltilo a jen zřídka pustilo zase zpátky. Něco, díky čemu měl náhle pocit, že to, co se kolem něj děje, je vlastně nějakým zvráceným způsobem v pořádku. Nebo alespoň že to neprožívá sám.

Přeskočil Smells Like Teen Spirit a nůžtičkami z matčina pouzdra na manikúru nastříhal izolepu. Kousky si přichytil k předloktí a pak se rozhlédl po pečlivě vyskládaných plakátech, fotografiích z časopisů i obrázcích, které to ráno tiskl v otcově pracovně a možná tak vyplýtval všechen barevný toner. Možná a možná taky ne, tak jako tak mu to bylo jedno.

Dlaní na bílé zdi vedle okna přidržel plakát s tváří Grace Slick, přimhouřenýma očima zkontroloval, jestli není nakřivo, a pak ho za rohy přilepil. Hned vedle ní našla své místo další z hvězd Woodstocku; plakát s Jimi Hendrixem byl tím největším, který vlastnil.

Pokoj osvětlovalo jen tlumené světlo stolní lampy. Psací stůl téměř mizel pod hromadou středoškolských učebnic s pokreslenými obaly a rozhýbanými rohy, různě poházenými notovými party i sešity se sonátami a etudami pro klavír. Navrch toho všeho odložil svou novou akustickou kytaru se zeleným řemínkem plným připínáčků a nažehlovacích obrázků. Divil se, že ještě neslétla na zem, na rozdíl od židle, která se už před pár dny převrátila pod tíhou špinavého oblečení.

Bylo mu patnáct a nedostatek čistých triček nebo snad dokonce nepořádek v pokoji byl tou poslední věcí, která mu dělala vrásky.

Z přichystaných plakátů vybral ten s Robertem Plantem a chystal se ho připlácnout na zelenou stěnu nad čelo postele, když někdo křikl jeho jméno.

„Co je?" otočil se na matku, která stála ve futrech. „Nemusíš řvát."

I když neměla, zřejmě to vzala jako povolení překročit práh. Zamračeně si prohlédla prádlo rozházené po dřevěné podlaze a Dante se se stejným výrazem vrátil k frontmanovi Led Zeppelin. Periferně vnímal, že zvedá jeho židli zpátky na nohy a sbírá z psacího stolu tři špinavé hrnečky, kterých si do té chvíle ani nevšiml.

„Dante!"

„Nemusíš řvát!"

Nakrabatila čelo a vystrčila bradu. „Tak si laskavě vyndej ty sluchátka z uší." Poslechl, ale jen nerad, protože tuhle kytarovou část měl rád. „Říkám, abys nezničil tu omítku."

„Nezničím."

„Až tu izolepu budeš strhávat, strhneš i malbu. Táta ti pak koupí barvu a vymaluješ si tu sám."

Uchechtl se. „Kdo říká, že to budu strhávat?"

Neodpověděla. Stejně jako on věděl, že některými věcmi nemá zbytečně provokovat, ona věděla, že někdy je lepší se nevyjadřovat. Chvíli tiše sledovala, jak se rozhoduje, čí tváří si pokoj vyzdobit dál, než se na ni Dante tázavě otočil, jestli opravdu přišla jen proto, aby mu mohla říct, že ničí výmalbu.

„Přišla jsem se tě zeptat, v čem chceš zítra hrát, abych ti to mohla ještě vyprat."

„V tomhle."

Zhluboka se nadechla. Provokaci už uměla poznat a on to věděl. „Nebudeš hrát Chopina v roztrhaných džínách."

„Tak si vezmu normální džíny," rozhodil rukama. Koncerty hudební školy byly i po několika letech důležitou rodinnou událostí, ovšem z jiných důvodů, než když na klavír začínal. „Nikomu by to infarkt nepřivodilo, víš?"