A Piece of Art

PADESÁTÁ DRUHÁ

Nedokázal si představit, že by mu ten den mohlo něco zkazit náladu. Obloha byla po dlouhé době blankytně modrá, ráno mu Arthur popřál hodně štěstí, a teď seděl v jedné ze studentských kaváren na kraji univerzitního kampusu a vlastně mu bylo úplně jedno, že se cpe křehkým rohlíčkem plněným vaječným krémem, ze kterého mu za pár hodin rozhodně nemělo být dobře. Nemusel se příliš snažit, když se přesvědčoval, že v tu chvíli mu to za tu bolest stojí. A nebyl nikdo, kdo by ho mohl zastavit.

Přes víkend se mu přesně dle Richieho slov ozval Lance Vaughn s připomínkou, že za měsíc mají na den zamluvené nahrávací studio a že by ho rád poprosil alespoň o přepis toho nepovedeného klavírního partu. A Dante neváhal, když mu v další zprávě nabídl krátkou schůzku v neděli dopoledne.

Kavárna byla narvaná k prasknutí a on si mezi hloučky studentů skrývajícími se v učebnicích, poznámkách a za obrazovkami počítačů zpočátku nevšiml Reece, která seděla hned u dveří. Zaklapla vlastní notebook, strčila ho do tašky položené na židli vedle sebe a houkla na něj, když slepě mířil k pultu.

Měla precizně nakreslené bílé linky a z rukávů oversize mikiny s batikovaným motivem jí koukaly tak akorát konečky prstů. Věnovala mu úsměv a řekla mu, že se jí líbí jeho tričko s nápisem School Kills Artists.

„Hodně motivující," dodala.

Cukl obočím při pohledu na zákazníky, kteří spíše zabírali místo, než přinášeli tržby. „Někdo to tady musí vrátit do reality."

„Lance pro tebe šel tisknout nějaký noty," pověděla mu a napila se své kávy – podle barvy Dante odhadoval, že je to trojité espresso. „Na mojí kartu, takže jestli jsi nám jenom přišel říct, že na nás kašleš, můžeš mi rovnou dát svůj účet na Venmo. Nebo mi koupit ten čokoládovej dortík, jak se ti chce."

„Zrovna jsem se tam chystal jít," zamyslel se Dante a rozesmál se, když pootevřela pusu a zkřížila si ruce na hrudi. „Nemůžu ti hned říct, že to s váma nahraju, když tu Lance s Richiem ještě nejsou."

Vytřeštila oči a snažila se ovládat své nadšení. Naklonila se k němu. „To myslíš vážně?"

Důležitě se na ni podíval. „Nic jsi neslyšela."

Přejela si prsty přes rty, ale oči jí nepřestávaly jiskřit. Objednali si společně dezert a ona se rozmluvila o pátečním večeru v Centralu. Bez okolků jí řekl, že má nádherný hlas a že zbožňuje její energii, a ona se vděčně pousmála.

„Ty ale taky zpíváš."

„Výjimečně."

Pokrčila rameny. „Máš podobně posazenej hlas, mohl bys zkusit druhej vokál."

Nic neřekl, nemohl však popřít, že ho její slova nezaujala. V Centralu i na ulicích zpíval stále častěji, držel se své komfortní zóny a tónin, jistě, to ale nic neměnilo na tom, že se zpěv stával důležitou součástí jeho hudby a vystoupení. A nahrávání dema v seriózním hudebním studiu bylo tak velikým krokem, že obavy z vlastního pěveckého výkonu by se v něm snadno ztratily.

Max často říkal, že s jeho citem pro hudbu by pro něj zpívání nebylo žádným problémem, kdyby se jen trochu snažil a nevymlouval se na nezkušenost. V tu dobu ale bylo mnohem pohodlnější přijmout za zpěváka jeho a zůstat u svých kytar. Podvědomě ho opředl nedotknutelnou a nenarušitelnou aurou frontmana, byl posedlý jeho hlasem, jeho pózami, jeho charismatem, jím, a nepřicházelo v úvahu ten obraz konfrontovat s kýmkoli jiným. Max byl jeho zpěvákem. Až do chvíle, kdy nebyl.

Lance se za nimi dostavil asi o hodinu později s náručí plnou odrbaných svazků s polámanými a tisíckrát poslepovanými hřbety. Podle narvané plátěné tašky, ze které pak vytáhl okopírované notové party v průhledné fólii, Dante hádal, že to ještě nebyly zdaleka všechny. Vytahaný svetr s dírami u lemu rukávů mu padal z ramene, na hrudi se mu jako obvykle houpaly brýle na šňůrce a světlé vlasy mu padaly do tváře.