Propast v naší pasti- SMTV fanfikce

Kapitola 13. - Odcházíš...

Pohled Polly

Seděla jsem na lesní mýtině a poslouchala jsem svůj Playlist na Spotify. Vždycky sem chodím přemýšlet. Uslyšela jsem šustění listů a větví. Rychle jsem se ohlédla k lesní cestičce a když jsem viděla kdo tam jde, musela jsem se uvnitř smát. Musela jsem se smát koho jsem se lekla. Po cestičce si v pohodě vykračoval Dominik. Když mě viděl, asi se taky trochu lekl, protože tak trochu poskočil na místě.

D: Jee Polly. Nevěděl jsem, že sem taky chodíš.

P: Chodím sem čas od času přemýšlet, co tu děláš ty?

D: No...Většinou si sem chodím číst.

Nad tím jsem se musela usmát.

P: Ty čteš? To bych od tebe nečekala.

D: Jo no...ale radši ti už nebudu říkat co čtu.

P: Fajn, tak neříkej. A nebo víš co? Říkej.

D: No dobře, tak teda řeknu, ale nebudeš se mi smát.

P: Proč bych se ti smála?

D: No...protože prostě....čtu romantický knížky.

Neovládla jsem se a začala jsem se smát. Vím, že jsem slíbila, že se smát nebudu, ale tak občas se člověk neovládne.

D: Já to věděl, že se mi budeš smát.

P: Promiň, já musela. Co například si četl?

D: No...třeba After nebo třeba...

P: Ty jsi četl After? To je super! Četl si všechny díly?

D: No ne úplně všechny, teď se snažím dočíst Přiznání, ale snažím se si číst, když Maty není doma, ale většinou doma je i s Carol třeba a já jsem s nima, takže doma na to čas nemám.

P: Proč si nemůžeš číst, když je Maty doma?

D: Nebo jako já můžu, ale je mi to trapný vzhledem k tomu co čtu.

P: To by nemělo, je to tvoje věc.

D: Jo to máš asi pravdu. Nevadilo by ti, kdybych tady byl taky?

P: Ne vůbec, stejně už za chvilku budu muset jít, mám nějakou práci.

D: Tak díky, jo vlastně co ty a Nikolas?

P: No...já nevím, je to takový všelijaký, přála bych si aby to mezi náma bylo stejný jaký je to mezi Carol a Matym. 

D: To neříkej, sluší vám to spolu.

P: To možná jo, ale nevídáme se zas tak často a víš jaký je to se vztahama na dálku. 

D: Vždyť ani Carol a Maty spolu nebydlí.

P: Jo ale ty to mají přes ulici, ne přes půlku republiky.

D: Uvidíš, jsem si jistej, že vám to jednou vyjde.

P: Jo, ale já si nejsem jistá jestli to tak vidí i on.

D: Jak znám Nikolase, a že ho znám, to mi věř, tak by si to přál stejně jako ty.

P: Myslíš?

D: No jasně.

P: Tak díky.

Zaposlouchala jsem se do tónů hudby a dál už jsem Dominik nevnímala. On si je asi sedl na zem a opřel se o strom. Podívala jsem se na něj a všimla jsem si jeho začteného pohledu a jeho silných rukou. Hele, jen jsem řekla, že má silné ruce, nic jsem tím nemyslela, jen jsem ho celkem dloouho pořádně neviděla. Navíc jsem si poslední dobou zvykla prohlížet si lidi, pomáhá mi to si zapamatovat různé věci, které potom využiju ve škole.