Propast v naší pasti- SMTV fanfikce

Kapitola 26. - Konec

Pohled Polly

Hned co jsem odešla od Carol, tak jsem chtěla jít za Matyášem, ale nejdřív jsem šla domů. Zajdu tam až druhý den, jen přece už je docela pozdě. Šla jsem domů, kde jsme si lehla a po chvilce jsem usnula. Druhý den ráno jsem se vzbudila a šla jsem si udělat snídani. Zdálo se mi, jako kdybych na něco zapomněla. Jen jsem nad tím pokroutila hlavou. Jestli jsem na to zapomněla tak to asi nebylo důležitý. Celý den jsem jen provolala s Dianou. Potom jsem si na stole všimla klíčků a Matyášova telefonu. Vykřikla jsem. Podívala jsem se na čas. Carol to letí za 50 minut. 

P: Promiň, musím jít!

Vyběhla jsem z pokoje i s klíčky a s Matyášovým telefonem. Běžela jsem rovnou k nim. Zaklepala jsem na dveře. Za chvilku mi otevřel Samo.

S: Ahoj potrebuješ nie-

P: Matyáše!

S: Dobre klúd, pojď dnu, možeš za ním ísť, je v obývačke.

P: Díky!

Běžela jsem do obýváku.

P: Matyáši! Carol ona-

M: Klid! Co je s ní? Ne že by mě to zajímalo.

Pohled Matyáše

P: No jakoby nic jen...chtěla abych ti dala tohle

Podala mi telefon.

P: A klíčky od jejího domu, už je nepotřebuje, už tam nebude.

Podala mi klíče.

M: A kde bude když ne tam?

P: V Paříži. Dneska za asi 40 minut odlítá, dostala tam pracovní nabídku.

Zarazilo mě to. Ona že odlítá? Pryč?

M: Na jak dlouho?

P: To nevím, občas prý přijede, ale asi tam zůstane jakoby natrvalo.

M: Co?

Obrátil se mi celý pohled na věc. Vždyť jí znásilnili, ublížili jí a já jí kvůli tomu ztratil. Jak jsem mohl být tak blbej a myslet si o ní to co jsem jí řekl? Vždyť jí miluju. Měl jsem jí pomoct, ne jí za to odsuzovat. Do očí se mi nahrnuli slzy.

M: Jakej let?

P: 364, proč?

M: Stíhám to?

P: Počkej ty chceš jako jít za ní?

M: No asi jo...

Chvilku jsme byli ticho.

S: Odveziem ťa tam keď pojdeš.

M: Fakt?

S: Jo, tak pojď.

M: Fajn, tak rychle.

Nechápu co dělám. Ještě včera jsem na ní byl tak naštvaný, neříkám že oprávněně, a teď bych pro ní udělal první i poslední. Nasedli jsme k Samovi do auta. Teda jen já a Samo. 

S: Nah...kašlem na to, obvykle dodržujem predpisy, ale toto je doležité, ideme.

Podíval jsem se na Sama, který hned na to co to řekl, přidal rychlost tak až to se mnou trochu škublo. Za chvilku jsme byli u letiště.

M: Děkuju.

S: Neďakuj a choď.

Rozběhl jsem se na letiště. Prošel jsem kontrolou, což bylo celkem jednoduché vzhledem k tomu, že jsem nic neměl. Rychle jsem proběhnul. Podíval jsem se na tabuli, kde už svítilo číslo gatu jejího letu a nápis boarding. Rychle jsem běžel k jejímu gatu. Viděl jsem jí tam jak stojí a čeká.

M: Carol!

Carol se na mě otočila.

C: Matyáši?

Zastavil jsem se až u ní.

M: Prosím Carol, než odletíš aspoň mě vyslechni.

C: No ale já...

M: Carol prosím neodlítej pryč. Miluju tě a uvědomuju si že jsem to posral a já tě fakt nechci ztratit jen jsem byl prostě blbej, ale já vím že to nebylo ode mě vůbec dobrý. Prosím.

C: Nevím jestli mi stojí za to zůstávat. Takovou nabídku co jsem dostala já dostaneš maximálně jednou za život. Navíc už si šanci jednou dostal. A nevím jestli ti po včerejšku chci ještě věřit.

M: Tak když tě nepřesvědčí tohle, tak tohle možná jo.

Políbil jsem jí. Odtáhl jsem se.

C: Promiň.

Carol se na mě usmála, otočila se a odešla. Už jsem jí jen pozoroval jak stojí v řadě a podává paní letenku. Potom už jsem jí jen pozoroval jak odchází. Otočil jsem se a se smutným výrazem jsem šel domů.

Epilog

Potom co jsem odešel z toho letiště jsem Carol už nikdy neviděl. Teda viděl jsem jí na plakátech a na internetu, ale osobně už ne. Nikdy jsem nebyl schopný si najít někoho jiného než ji. Zatímco ona šťastně vystupuje na podiu, já se stáhnul a už jsem nic nevydal na YouTube, ani na Instagram nebo na jiné sociální sítě. Bez ní už můj život nemá smysl. Jediné co mi občas dodává štěstí je to, když vidím její úsměv nebo když cítím její vůni. Vím že život jde dál, ale můj už ne. Ne bez ní. Myslel jsem si že tohle bude jinak, že spolu zestárneme a prožijeme všechno. Ale její rozhodnutí to změnilo. Občas přemýšlím nad tím, jestli ona přemýšlí o mně když já přemýšlím o ní, ale hned tu myšlenku zaženu, protože vím, že to tak není. Ale můžu si za to sám. Už nikdy nepoznám štěstí, už nikdy nepoznám lásku, protože za tuhle propast v naší pasti si můžu sám.

OMG snad jste si nemysleli že by to skončilo takhle ne? XD Ale jako zajímavý by to bylo, ne že ne :D Ale stejně bude ještě pokračování ;) Takže ten epilog neberte vůbec vážně XD Omlouvám se všem co už si ostřili nůž :D

Pokračování příště...

836 slov

-Vaše Viky