Slibovaná fanfikce s postavami od vás. Životy těchto lidí se skomplikují, když se do města nastěhujou dva kluci-youtubeři. Vzplane tam láska, ale i hádky. Ale co když ne každá láska dotáhne konce a možná ani začátku a hádky nikdy neskončí? A nebo se...
Seděli jsme v letadle. Pomalu jsem se začínala nudit. Dominik vedle mě spal. Vzala jsem si z vaku telefon a otevřela jsem si Instagram. Za pár minut se Dominik probudil.
D: Kde jsme?
C: V letadle.
D: Aha a jo vlastně. Kdy budeme přistávat?
C: Asi za čtvrt hodiny.
Za nějakou tu čtvrt hodinu jsme přistáli. Na letišti jsme proběhli přes všechny ty věci (já letadlem neletěla už od léta letošního roku, takže už ani neumim popsat všechny ty věci XD). Vyšli jsme před letiště.
C: Tak co teď?
D: Uvidíš.
Jeli jsme na nějakou ulici, kde bylo docela dost drahých obchodů.
C: Co tu děláme?
Dominik se záhadně usmál a podal mi nějakou peněženku.
D: Běž do jakéhokoliv obchodu tady a kup si něco elegantního, tam kam jdeme to budeš potřebovat.
C: Děláš si srandu?
D: Ne, já počkám tady a snaž se to vzít trochu rychleji, čeká nás ještě cesta po Paříži.
Dominik mě přesvědčil ať teda jdu. Obešla jsem několik obchodů, ve kterých jsem si ale prostě nic nevybrala, protože to byli až moc elegantní věci. Nakonec asi za nějakou hodinu, jsem našla jedny šaty, který splňovali moje podmínky. Vypadali asi takhle:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
(ty šaty úplně miluju, škoda že nejsem o 8 let starší abych mohla něco takovýho nosit :D A taky škoda že náhodou nemám 146,99$ (je to něco okolo 3000 korun kdyby někdo nevěděl) abych si to mohla koupit XD)
Koupila jsem je a z části mě mrzelo kolik peněz na to padlo, ale byli až moc krásné, takže mi to po chvilce bylo úplně jedno. Došla jsem za Dominikem, který už netrpělivě čekal až se vrátím.
D: No konečně.
C: Moc si nestěžuj, na tady máš zbytek peněz.
Dominik si vzal peníze a usmál se.
D: Tak pojďme, musíme metrem k Eiffelovce a potom...no potom uvidíš.
C: No dobře ty tajnůstkáři.
Dojeli jsme pod Eiffelovku, kde jsme chvilku stáli. Dominik se každou chvilku koukal na čas. Bylo to docela divný. "Děje se něco?" zeptala jsem se. "A navíc kdy mi konečně řekneš co je s Matyášem?" pokračovala jsem mírně naštvaně. "Na všechno přijde čas" odpověděl Dominik. Vytáhla jsem teda telefon a koukala jsem se na Instagram.
D: Tak pojď jdeme.
Zase jsem teda telefon schovala a následovala jsem Dominika, který vyšel rovnou vstříc hotelu s výhledem na Eiffelovku.
D: Obleč si ty šaty a jdi do 20 poschodí na pokoj číslo 917.
C: Ehm...a co budeš dělat ty?
D: Nic, jo jinak, převlíct se můžeš támhle v tom krámku, nikdo tam nikdy není, mají zavřeno už asi 3 roky.
C: Fajn.
Odešla jsem tam. Oblékla jsem si ty šaty, které mi perfektně seděli. Docela mi slušeli. Vyšla jsem teda ven a hned jsem šla do toho hotelu. Nějaká ženská tam na mě promluvila Francouzsky. Francouzštinu jsem se učila, takže jsem jí v rámci možností rozumněla.
Paní: Mademoiselle, s'il vous plaît, où avez-vous la robe? Elles sont belles! [Slečno prosím kde jste sehnala ty šaty? Jsou nádherné!]
Rychle jsem si rozvzpomněla na Francouzštinu a odpověděla jsem jí.
C: Merci, je les ai dans la rue (nevím) dans le magasin (nevím). [Děkuji, sehnala jsem je na (nevím) ulici v obchodě (nevím).]
Paní: Merci!
Paní odešla a já jsem teda výtahem vyjela na 20 poschodí. Hledala jsem pokoj 917. Celou dobu se mi zdálo jako kdyby za mnou někdo šel. Našla jsem ten pokoj a opatrně jsem otevřela dveře. Byla tam obří místnost podobná obýváku, ale chyběli tam věci jako například gauč nebo televize. Najednou ze dveří na konci místnosti vyšel Maty v obleku, upravený.
M: Ahoj.
C: No tak to ne.
Otočila jsem se ke dveřím, od kterých se ale ozval zvuk zamčení. "Promiň" ozvalo se za dveřmi.
M: Prosím vyslechni mě.
C: **hlasitý nádech a výdech** Tak co chceš?
M: Carol, teď jsme tě musel chvilku nechat a já vím, že jsem to dělat neměl, ale já musel. Abych mohl něco udělat a to tohle všechno. Miluju tě a potřebuju tě mít u sebe. Už navždy. A to proč jsem ti neodepisoval a nezvedal hovory a tohle všechno bylo proto aby tenhle den byl speciální...
Netušila jsem o čem to mluví. Kvůli čemu mě sakra nechal? Aby mě pak dostal do 20 nebeského poschodí a mohl mi říct tohle? A chci mu vůbec věřit? Samozřejmě že mu věřím a miluju ho, ale nevím proč to udělal, kvůli čemu? Co chce aby bylo speciální?
M: ...takže Carol Karamelová...
Poklekl přede mě s krabičkou v ruce.
M: ...vezmeš si mě?
Najednou se zastavil čas kolem mě. Po tváři mi stekla slza. Slza štěstí. Tohle chtěl mít speciální.
C: Ano! Jasně že ano!
(Upřímně jsem hned po napsání této věty vykřikla: "Jo, vezme si ho!" i když jsem to už dávno věděla XD)
Matyáš mi na ruku nasunul krásný stříbrný prstýnek s fialovým kamínkem. Objala jsem ho. Matyáš si mě i tak vtáhnul do polibku.
M: Já tě tak miluju princezno a ještě jednou se omlouvám.
C: Taky tě miluju a neboj, už jsem ti odpustila.
Za námi se rozrazili dveře.
D: No konečně, už jsem si myslel, že ho odmítneš!
Trošku jsem se zasmála.
M: Jo a jinak už jsme ti říkal že ti to moc sluší?
C: Ne, ale můžeš mi to říct.
M: Sluší ti to.
D: Dobře, nechám vás tady vy hrdličky, jdu k sobě do pokoje.
Dominik odešel.
M: Nemůžu tomu uvěřit.
C: Čemu?
M: No že už nejsi moje holka.
C: Jak to myslíš?
M: No že už nejsi moje holka, ale jsi moje snoubenka. Někdy v budoucnosti se vezmeme, budeme mít svatbu.
C: Pravda, Matyáši já tě miluju.
M: Taky tě miluju.
Políbili jsme se a ve velkém okně za námi nad Eiffelovkou se v tu chvíli na obloze objevil ohňostroj. (Prostě chápeme se)
Tady bych to asi utnula :D Doufám že si užijete Silvestr <3 Omlouvám se za kratší kapitolu
