The girl /KOREKCE/

2.-Sakra

Celé mé tělo křičelo bolestí. Vytvořili se mi nové modřiny, které dokonce překrývaly ty staré nebo si našli místečko, kde byla má kůže neposkvrněná. Tohle ráno však bylo jedno z těch lepší, ale dodalo mi to potřebnou energii k tomu, abych uskutečnila svůj další plán k útěku. Potřebovala jsem však načerpat i fyzické síly a tak jsem se bezmocně svalila do postele, ignorující vše co volalo po úlevě a znavena celým tím kolotočem jsem nechala svá víčka klesnout.

Později

Ať už ručičky na hodinách ukazovaly cokoli, byl pravý čas na to odsud vypadnout. Nedal mi sem ani ty pitomé hodiny abych věděla, kolik je. Mohla jsem to určit jen díky tmě, která panovala venku.

Nechtěla jsem při mém útěku umrznou a tak jsem se nabalila jako na severní pól. legíny a na to černé džíny. Tílko, triko s krátkým rukávem a na to lehký svetřík, který moc nezahříval. Přes to jsem si přetáhla o číslo větší, teplou mikinu s kapucí. Vytáhla jsem si ponožky se vzory ananasu co nejvýše to šlo a opatrně jsem se začala soukat do bot. Pořádně jsem utahovala tkaničky aby můj útěk náhodou nezničilo škobrtnutí či snad zapletení nohou díky tomu, že se mi rozvázali. To bych se mohla jít sama odstřelit, spíše bych se rovnou zbláznila nad mou hloupostí a nešikovností.

Potichu jsem otevřela dveře od koupelny a šla k oknu, které jsem otevřela. Dříve bylo zamknuté, ale služebná ho při úklidu, k mému štěstí, zapomněla znovu zamknout a tak mi dala šanci. Neumím si představit co by se s ní stalo, kdyby to James zjistil. Ale nehodlala jsem se jí zaobírat, když já to mám mnohem horší. On by jí tak maximálně vyhodil, já bych vyhazov brala s otevřenou náručí a ještě bych mu za to snad i zaplatila.

Díky záchodu kterými posloužil jako provizorní stupínek jsem se vyšplhala do okna. Koukla jsem se dolů a zhodnotila situaci. nebylo to tak vysoko, aspoň teda myslím. zatočila se mi hlava a tak můj obraz nebyl zrovna objektivní. Neměla jsem však čas ztrácet drahé vteřiny rozhodováním se, jestli skočit nebo ne. V jedno vteřině jsem se odrazila a v té druhé jsem už byla ve vzduchu. Pak přišla ta další a to nejtěžší- dopad na zem.

Byl tvrdší než jak jsem čekala ale nohy jsem si nezlomila a dokonce jsem při tom nevyvedla žádný randál. Tělocvikář s tím svým dopadem na špičky pěkně lhal, protože ani ten mi nijak extra nepomohl. nebudeme mluvit o tom, že jsem se svalila na zem jako brambora, hlavní teď bylo ,že jsem se dostala ven.

Potichu tak jako nikdy jsem se plížila kolem domu. Modlila jsem se ke všem Bohům a svatým, ať hlídači spí nebo se dívají na nějaký zápas a neobhlížejí tu prokletě velkou zahradu. Konečně jsem se dostala k lesu a až tam začala pořádně dýchat. Rozeběhla jsem se vstříc té temnotě a neohlížela se. Ještě abych se dívala na to, kam běžím, stěží jsem vnímala své okolí.  Strom, kořen, větev, kámen, šiška. To bylo to, co mě zpomalovalo. 

Teď jsem byla neskutečně ráda, že jsem neměla přátelé a mým koníčkem se stal každodenní běh, díky němu jsem totiž měla aspoň nějakou fyzičku. Velké díky patřilo tělocvikáři, který mě celou střední přímo nesnášel. Teď jsem vděčná za všechny ty kliky a trestná kolečka, dokonce bych ho objala a poděkovala.

Najednou jsem prostě sletěla na zem. To tady je nějaký skřítek co mi podkopnul nohy nebo co?! Do prkna!  Řekla jsem si v duchu.  Cítila jsem, jak mi něco teče po ruce, ale nechtěla jsem se tím zabírat-moc možností jsem totiž neměla.  Je to škrábnutí, to tě nezabije. 

Nohy mě začali bolet dříve než jsem očekávala. Díky tomu, že jsem spíše připomínala barvou borůvku než mrkev, jako všichni ostatní lidé se nebylo čemu divit. všechny modřiny, ranky a možné naraženiny mi ubírali na šanci se někam dostat. Ani to, že jsem moc nespala a málo kdy jedla mi nepřilepšovalo.