The girl /KOREKCE/

48.-Ty slova. Ten hlas.

Christty

Otočila jsem se a hmátla rukou vedle sebe. Nic. Nikdo tam neležel. Otevřela jsem oči a rychle se vymrštila do sedu. Vždyť tu byl. Usínal se mnou. Cítila jsem jeho tělo, teplo které vydávalo. Mluvila jsem s ním. Kluci ho viděli.

Začalo se mi těžce dýchat. Uklidni se. Třeba si šel udělat snídani nebo něco ano? Nic to neznamená.

Celá roztřesená jsem vstala a přešla do koupelny kde jsem si dala rychlou a ledovou sprchu. Oblékla jsem si černé látkové kraťasy a černou sportovní podprsenku. Přehodila jsem si přes to lehké šedivé triko které bylo taky sportovní a vyšla pryč z pokoje.

Všude bylo ticho protože kluci zdřejmě ještě spali. Prohledala jsem celé horní patro ale nebyl tu. Začala mě uchvacovat panika a já jako neřízená střela jsem potichu ale rychle sletěla dolů kde jsem se rozhlížela kolem sebe.-bez úspěchu. Byla jsem tak vynervovaná že jsem se nemohla soustředit vůbec na nic.

Kde je? Kde je?

Myslela jsem jen na to jedno. Prohlídla jsem úplně všechno ale znovu bez úspěchu. Po celém domě nebylo nic co by mi dosvědčovalo že to,co se stalo včera nebyl jen sen. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a vypila sklenici vody.

Nic tu není. Nic tu není. On nikde není. Klepaly se mi ruce. Nemohla jsem racionálně přemýšlet. Nejsem blázen. Nejsem blázen. Opakovala jsem si furt v hlavě. Byl tu. Vím to. Nebo ne?

Nikde nic není. Žádná známka že by tu byl. Žádný vzkaz. Vůbec nic.

Jsi blázen. Blázen. Zbláznila si se. Zbláznila si se. Patříš tam kam patří oni. Patříš do blázince. Nejsi normální. Normální. Co je to být normální? Už to nevím. Nejsem přeci jako oni! Nezbláznila jsem se!

Rozeběhla jsem se do tělocvičny. Klepali se mi ruce. V hlavě se mi opakovaly ty slova.

Blázen.

Jsi jako oni. Patříš do blázince.

Nejsi normální.

Není tu.

Roztřesenými rukami jsem si nandala moje rukavice. Začala jsem boxovat. Nevybíjela jsem si vztek. Ale strach. Tu paniku co mě celou ovládala. Ten pocit že nemůžu dýchat.Byla jsem stísněná. Všechno se na mě valilo. Ty slova. Ty slova mě zabíjeli. Ovládali. Hrály se mnou hru. Moje mysl mě neposlouchala. Jsem blázen? Patřím do blázince?

Boxovala jsem čím dál víc agresivněji. ''Nejsem!'' křikla jsem do ticha. ''Byl tu. Vím to. Vím to.'' řekla jsem nahlas abych se ujistila. Ale všechno bylo proti mě.

Kdyby tu byl tak by si se vedle něho probudila ne? Nebo by si ho našla někde v domě. Viděla bys něco, co by to potvrdilo. Třeba jeho triko co měl na sobě. Nebo by jeho polovina postele nebyla ustlaná. Nic nemáš. Nic nevíš. Jsi blázen!!

Křičelo na mě mé podvědomí které bylo silně proti tomu všemu. Já to chtěla. Přála jsem si aby tu byl. Ne! Nejsem blázen. Ty nevíš co říkáš! Okřikla jsem své podvědomí které se stáhlo. Nic neříkalo. Měla jsem pokoj.

Už jsem nemohla. Všechno se na mě valilo. Podlomili se mi kolena. Spadla jsem dolů. Na zem. Na dno? Možná. ''Byl tu!!'' křikla jsem zoufale a hodila rukavici proti skleněnému džbánu který se rozbil. Hodila jsem i druhou a zatahala se za vlasy. Spustili se mi slzy. Zase ty slova.

Blázen.

Jsi jako oni. Patříš do blázince.

Nejsi normální.