The girl /KOREKCE/

43.-Prosím!

Christty

Probudila jsem se na židli- na nepohodlné židli- byla jsem svázaná a v celku v tmavé místnosti. Nebylo tu nic, jen dveře a na jedné straně nějaká folie. Chvíli jsem mžourala ale pak jsem zaostřila a ještě jednou jsem si to tu prohlídla, opět jsem nic nenašla možná až na to, že folie nebyla folie ale sklo nebo tak nějak.

Trochu mě bolela ruka od toho jak mi píchl to uspávadlo, no že se nestydí, je to fakt blb. Takhle mě omámit, se mě bojí, je to jasné. Vlastně se mu asi ani nedivím když bych je tam všechny zvládla pobít a ještě v klidu odejít i s kluky.

''Už si vzhuru"řekl Trevor když otvíral dveře. Neodpověděla jsem."Tak mi řekni, jak se ti spalo?"

"Myslím že by líp kdyby si mi dal polštář a deku, jo a prosím tě, něco k pití bys neměl?" řekla jsem sarkasticky.

"Voda nebo džus?" "Kafe, díky a cukr i mléko" řekla jsem a uchechtla se. Trevor pokroutil hlavou, bylo mi jasné že to myslel sarkasticky ale já jsem prostě musela dopovědět.

"Co všechno ví Alfred a ti kluci o tobě, o tvých schopnostech." zeptal se.

"Nic neví, jak by mohli." Vrazil mi facku. "Přestaň lhát!"prskl. "Stejně jako s tím že si mě sledovala, jasně že ne, dal jsem všechno prohledat." řekl.

"Dala jsem ti brouka do hlavy." zasmála jsem se. Na to mi přiletila další facka.

"Ptám se tě znovu, co všechno vědí?" "nic" odsekla jsem, další facka. Bože, ten chlap mi dává jen facky, to je fakt měkota, navíc mě to už nebaví, tak ráda bych mu taky jednu vrazila, no přinejmenším jednu.

"Přestaň mi krucinál lhát! Jenom dokola lžeš!'' zařval a na každé slovo dával důraz. "Jak ti mám říct něco, co nevím." řekla jsem s ůsměvem na rtech. Ach ano, baví mě ho provokovat. Tentokrát mi dal pěstí do břicha, trochu jsem sebou šklubla protože jsem to nečekala.

"Na čem Alfred dělá?Co o tobě ví?! Co ví o mě?" řekl. "Opět ti říkám že nevím." Další rána, pěstí do obličeje, hlava mi letěla do prava. Podívala jsem se na něj a plyvla mu krev do obličeje.

"Neptej se mě na otázky, když nevím dopověď!"Takhle to pokračovalo řekla bych že hodinu, Trevor mi pokládal otáztky, já na všechno odpovídala že nevím a pak mu řekla něco co ho vyprovokovalo, ovšem on ránami nešetřil a tak mám teď celkem dost modřin, rozseklé obočí a krev v puse. Možná i monokl jelikož se fakt hodně naštval.

Teď jsem tu sama, mám zakloněnou hlavu, zavřené oči a škodolibí úsměv na rtech. Je mi jasné že ho doháním k šílenství.

***

Celkem dlouhou dobu jsem tu byla sama, pak se otevřeli dveře, nechala jsem zavřené oči a dělala že nevnímám. Cítila sjem jak se mi uvolňují nohy a ruce. Otevřela jsem oči a v klidu s ladností se zvedla, protáhla jsem se a podívala se na Trevora který stál opodál.

"Půjdeš se mnou, necháš tu své přátelé a dozvíš se všechno. Budeš se mnou spolupracovat, spolu budeme neporazitelní, peníze, moc a sláva. Všichni lidi se ti budou vyhýbat, udělají cokoliv řekneš." řekl mi Trevor. Asi se zbláznil, já s nim spolupracovat? No dělá si asi srandu?! On fakt cestou někde spadl na hlavu. Netsojím o slávu, peníze mám a nemusím vědět, že se mě všichno bojí, stačí mi že bude mít kluky.

"Nepůjdu" odpověděla sjem jednoduše."Navíc, jsem ti na nic, nikdy bych pro tebe nepracovala a nikdy bych nedělala to co ty řekneš, nikdy bych nezabila na tvůj rozkaz a už vůbec nestojím o to co si říkal" pověděla jsem mu a dívala se mu při tom do očí.

"jsi tak hloupá! Víš kolik by si toho mohla mít!? Celý svět by ti ležel u nohu, tak se prober a pojď se mnou!" Křikl s jiskřičkami nadšení v očích, myslel si že mě přesvědčí nebo co?

"Ne." Rázná a jednoduchá odpověď vyšla z mých úst.

"Co mám udělat aby si šla?! řekni si cokoli." Byl zoufalí. Zasmála jsem se.

"Trevore, ty to nechápeš, nechci být jako ty, nechci mít s tebou nic společného. Chci aby si odešel a nechal mě i kluky na pokoji." Byl naštvaný,s mou odpovědí nebyl vůbec spokojen, odešel ke dveřím a vyšel ven.