Ehhiot

Kapitola čtyřicátá třetí - Romanova noční můra

Ocitl jsem se na nějakém prapodivném místě. Vypadalo to tu jako z bijáku – když jsem byl jednou na sci-fi – všude bílo, jen nekončící krajina bez viditelných hranic. Neměl jsem nejmenších potuch, zda jsem pouze snil, anebo jsem se sem nějakým abnormálním způsobem dostal.

Nebudu lhát; málem se mi zastavilo srdce. Po patách jsem se zprudka obrátil a spatřil tryskem upalující neznámou postavu, mířící přímo ke mně. Co to povídám? Jaká neznámá!

,,E-Elliote?" zakoktal jsem se tiše. Nemohl jsem věřit svým očím; byl to on, poznal jsem ho bezpečně – ačkoliv jsem ho nikdy takhle neviděl. Byl velký, chybělo mu jen pár roků k dospělosti.

Zastavil se na pár kroků ode mě. Přerývavě dýchal; horlivě sbíral každý doušek vzduchu. Musel jsem si nevěřícně promnout oči. Nepletu se doopravdy? Je ten dvoumetrový puberťák, který je o nemálo centimetrů vyšší než já sám skutečně můj malý Strážník? Ano. I přes ty neskutečné tělesné změny, kterými prošel, to byl on – prozradily ho ty jeho poplašené, ale vřelé oči.

Chystal jsem se ho obejmout; přivítat ho po tak dlouhé době, ale s napůl napřaženou náručí mě něco zarazilo. Nahlédl jsem mu přes rameno a spatřil v dálce malou tečku. Nějaká postava byla zhroucená na zemi. V uších mi zvonily její naříkavé, prosebné výkřiky jeho jména.

,,Co... co se stalo?" zadíval jsem se na něho nechápavě.

,,To? To – to nic není," snažil se odpoutat mou pozornost od vzdálené osoby.

,,Elliote, proč jsi tam někoho nechal, když tě zjevně prosí o pomoc?" zavrtal jsem do něj znepokojený pohled; vůbec se mi jeho smýšlení nelíbilo. Uhnul doleva a zastoupil mi cestu.

,,Hele, nemám tušení, co se stalo, ale musíme tam jít – někdo nás potřebuje!" nedbal jsem ničeho a rychlým pohybem ho obešel a rázoval si rychlou chůzí vpřed.

,,Ne! T-to nic n-není! N-nic se n-nestalo! M-musí to t-tak být!" řekl vyděšeně a natáhl ke mně paži, ale nezmohl se následovat mne.

,,Řekl jsem NE!" vykřikl zlostně. Jeho tón hlasu mě zastavil na místě. Zděšeně jsem se ohlédl a spatřil ho, jak ke mně jistými kroky rázně míří. Tyčil se nade mnou celý nesvý; nikdy jsem ho nezažil v takové ráži. Z očí mu šlehaly hněvivé jiskřičky, šel z něj čirý strach. Nechápal jsem, kam se ztratil můj malý bráška.

,,A zase já tam musím, protože mi to velí lidskost," sebral jsem poslední zbytky kuráže, které mi jeho nevídané chování smetlo z vědomí.

,,A já snad nejsem lidský?" procedil stroze skrz zaťaté zuby. V hlavě se mi ve chvilce promítlo těch pár vzácných okamžiků, kdy se vůbec někdy zlobil. Na mysl mi padla událost, která měla být navždy uschována na dně mé studnice vzpomínek.

,,Ne," zašeptal jsem, ,,ty... ty jsi zrůda! Moc dobře si vzpomínám, co se tehdy stalo v tom parku!" vykřikl jsem v zoufalé zlobě.

Oba dva jsme poznali, že jsem zašel příliš daleko. Elliot pevně sevřel rty, až mu zbělaly; propichoval mne s divokou výhrůžkou v očích. V okamžiku avšak přešel do chladného, zlovolného postoje plného nenávisti.

,,A ty snad ne? To kvůli tobě se tohle všechno stalo! Copak to pořád nechápeš? Vždycky jsme v tom jeli oba. Je to moje vina o nic víc než tvoje! Sice ses nás jednu dobu bláhově pokoušel zachránit, ale nic zkaženého se nedá napravit - nemám pravdu, bráško?" sykl jedovatě, se stále bláznivějšími ohníčky v cizích, už nehezkých očích.

,,Ne, ne! Tohle není pravda!" poodstoupil jsem s rukama na uších. ,,Nemůže..." Opět jsem k němu s upřeným pohledem přistoupil a dotkl se jeho ruky. ,,Nemluvil bys takhle, kdybych se na tebe nehněval!"

,,Nech mě! Nesahej na mě, hlupáku!" vyškubl se mi hrubě ze sevření.

Nenechal jsem se odbýt a pevně ho objal. ,,Strážníku, prosím, odpusť, odpusť mi! Nebyl jsem ti správným příkladem, ani bratrem. Ale já to napravím! Vidíš, už přestávám kouřit! Budu si s tebou číst-"

Znovu se ode mě znechuceně odtáhl a rukou mne od sebe oddálil. Nepostrčil mě silně, přesto jsem ztratil rovnováhu a dopadl na zvláštní hmotu pode mnou.

,,To jsi mne neposlouchal? Mě svými sliby neobměkčíš jako toho tvého... Strážníka. Chyby ani čas se nedají vrátit nazpět, člověče! Myslel jsem, že zrovna ty to moc dobře víš. Už jsi své dokonal, tak mi ustup z cesty! Mám ještě něco... někoho jiného na práci, než jen tebe." S tím zamířil směrem k oné bezmocné osobě v dálce.

,,Stráž... Strážníku!" klekl jsem si zoufale, najednou úplně vyčerpán. ,,To jsem já – tvůj Romi!"

Chlapec se po pár krocích zcela zastavil a pootočil se za mnou. Zlostné jiskry z něj téměř vyprchaly. Vypadal spíše zničeně, než-li rozhněvaně.

,,Romane, žádný Strážník už není," zašeptal se svraštělým obočím, ale s pevným hlasem. Oči se mu leskly víc než obvykle. ,,Ten umřel spolu s tvojí nadějí. Teď už jsem tu jenom... já."