Ehhiot

Kapitola dvacátá čtvrtá - Láska na poslední pohled

,,A jak je vlastně možný, že tím otvorem propadl? No, jenom si to představ; jdeš po silnici a pokud nejsi fakt magor, tak si to přece nenamíříš do otevřenýho kanálu, ne?"

,,To máš svatou pravdu. Zní to ošklivě, ale... on mi tak někdy trochu připadá." Pousmála se tomu. Kéž by to bylo k zasmání.

,,Ale bohužel bez legrace. V noci mě budí, že prý něco, nebo dokonce někoho vidí. Vždycky to neznámé Něco hledám, ale nikde nic, absolutně nic není. Nebo že až moc cítí... emoce. Říká, že když je s někým, kdo je třeba smutný, je taky nešťastný, ať chce, nebo ne. Anebo, což je horší, pokud je v blízkosti někoho naštvaného, tak je, jak tvrdí, zrovna tak. Představ si, že by byl schopen... čehokoli, i když by to vědomě nechtěl udělat."

Oba jsme se s nechápavými pohledy přeměřili Elliota. Nechtěl jsem si připustit fakt. ,,Občas se bojím, že z něj bude jednou blázen."

Linda se nad mými úvahami zarazila. ,,Nesmíš to vidět tak černě. Je to přece ještě malej kluk, má holt hlavu ne úplně rozdělenou na pohádku a realitu," snažila se mě uklidnit. Ano, přece je ještě malý kluk, plete si fikci s realitou. Ale na jak dlouho? Do dvanácti? Do patnácti? Nebo navždy?

,,Takže podle mého názoru něco ,viděl,' zařval a snažil se dostat někam pryč. Jenže já už to víko odšrouboval a on spadl dolů."

,,Jo, řeknu ti, že když zakřičel, ztuhly mi skoro všechny svaly. Nebyl to zrovna příjemnej zvuk na dobrou noc."

Postupovali jsem úzkou chodbou, nepříliš zručně vymalovanou béžovou barvou a vyzdobenou rodinnými fotografiemi. Na pár z nich jsem poznal malou, i nynější Lindu usměvavou od ucha k uchu. Přes všechny ty roky se skoro nezměnila.

Došli jsme k točitým kovovým schodům vedoucím strmě nahoru. Prošli jsme kolem obdélníkového okna. Pronikalo sem dovnitř jen nejasné pouliční světlo lamp. Naše tváře ozářily reflektory projíždějícího auta.

Linda byla o pár schůdků výše než já, tudíž byla pro jednou o něco větší. Jako ve zpomaleném záběru se na mne nechápavě otočila. Vlasy jí jen vlály a zářily do okolních stran. Světlo auta jí vrhalo po lících mihotavé stíny. Hleděl jsem do tváře hodné, mladé, hezké dívce s povahou podle mého vytříbeného výběru. Ani ne moc milé, ale ani ne zcela od rány. Tak akorát. Chodil jsem s tolika pohlednými, temperamentními dívkami, ale nikdy jsem se ani do jedné z nich doopravdy nezamiloval. S každou další jsem postupně ztrácel víru v čekání na tu pravou. Dokud jsem ji nepotkal. Ještě před deseti minutami jsem neměl tušení, že někdy potkám dívku mých ideálů.

,,Tak jdeš, nebo ne?" zeptala se mne a já měl zase ten krásně přirozený pocit úplného blbce. Oklepal jsem se. ,,Jo, už jdu, promiň," snažil jsem se zachránit mírně trapnou situaci.

Po deseti schodech se mi už začínala motat hlava. Ale nejen těmi schody. Také danou situací, Elliotem a Lindou. Hlavně Lindou. Konečně jsme se dopotáceli další, protentokrát modrou, pochmurnou chodbou k jejímu pokoji.

Pomalu otevřela dveře se slovy: ,,Vítejte v mém království všeho bordelu a nepořádku!"

Říkala pravdu. Měla tu nepořádek. Doslova bordel. Ale já, myslím, nemám co mluvit. V těchto pár metrech čtverečních vládl pevnou ruku koordinovaný zmatek. Nábytek různorodých tvarů, barev a velikostí byl rovnoměrně rozmístěn ve všech provinciích pokoje.

Jako první věc, co jsem udělal, byla ta, že jsem s opatrností položil Strážníka na rozvrzanou, ale podle všeho pohodlnou postel. Linda přistoupila a zachumlala ho do svých pestrobarevných přikrývek. Stále byl úplně mimo.