Ehhiot

Kapitola čtyřicátá osmá - Nejsme sami

,,Tak mi to přece pověz; - kde ještě jsi?" začala opět příst nit minulého hovoru.

,,Nene, až po tobě! O sobě jsem ti už něco pověděl – teď je řada na tobě! Kde jsi ty?"

,,Tak dobrá, když jinak nedáš; odjela jsem autobusem pryč od města-"

,,Jak daleko máš na mysli?" přerušil jsem ji.

,,Jestli bereš dvacet kilometrů jako dálku, tak ano, odjela jsem daleko od domova."

,,Dovolili ti to doma? Ví vůbec o tobě někdy?" zeptal jsem se starostmi, protože dosud jsem ji znal jen jako poloviční Amazonku, do jejíž cest se neodvážila vstoupit jediná překážka.

,,Hele, všechno je v – v pohodě," zadrhla se. Vycítil jsem, že jí je do pláče.

,,Lindo?" strachoval jsem se, když se jí zdrcené vzlyky – Lindiny, té silné osobnosti, draly z hrdla srdcervoucí zvuky neštěstí, nemohl jsem zůstat strnulý. ,,Lindo, copak se stalo?"

,,Ne, jenom... m-máma se s tátou zase pohádali. Máma hrozně řvala a... a... táta ji zase zbil jak psa. N-nemohla jsem to dál poslouchat. Bez p-povšimnutí jsem proklouzla tím zadním vchodem – jako tehdy ty s bráškou - a šla jsem na bus. Nevěděla jsem kam vlastně jedu, jenom jsem chtěla od toho všeho pryč. Je tu úplně vylidněno, na téhle zastávce pro turisty tu večer nikdo není. Už pár minut jsem tu jenom ležela a snažila se zapomenout. Zapomenout, chápeš? Abych se mohla druhý den vrátit domů a nevědět, co se mezi nimi delší dobu děje.

Už mě nebaví tenhlencten život."

Byl jsem naprosto ochromený jejím výčtem nedávných událostí. Ve chvilce soucitného ticha jsem zabloudil pohledem k Strážníkovi. Byl tak veselý, tak bezstarostný... tak neuvěřitelně moc nevědomý. Možná má Linda pravdu. Možná je lepší prostě... zapomenout.

S lehkými tichými slovy jsem se jí snažil konejšit. Elliotovo ztělesnění čirého, nezkaleného lidského štěstí, které nebylo ani v nejmenším srozuměno s touto bolestnou zprávou, mi bylo velkou inspirací.

,,No tak, Lindo," našeptával jsem do oprýskaných zdířek Nokie, aby přes celý stát dolétla jejich něha až do ucha Lindy Carterové, které se snažilo ohluchnout před celičkým světem.

,,Lindo, no tak, poslouchej mě," řekl jsem tiše, aby do ní mohl co nejúčinněji vstoupit můj duševní klid a útěcha. Čím déle jsem mluvil, tím rychleji její dušené vzlyky postupně odeznívaly. ,,Lindo, Lindičko, kde přesně jsi?"

,,Ce-celou cestu jsem šla do kopce. Okolo není nic jiného než jen louky a lesy. Jsem skoro na vrcholu jedné z těch travnatých luk... slyším cvrkání cvrčků, zpěv ptáků z nedalekých lesů. Přímo přede mnou je západ slunce. Dívám se na tebe, Romane... dívám se k tobě."

Vstal jsem a poodběhl na široké prostranství zelené paseky; ještě předtím jsem na Strážníka mávl, že je vše v pořádku, hned se vrátím. ,,Taky se dívám na západ!" vyřkl jsem, když mi poslední mizející paprsky oslňovaly zrak. ,,Mám se ohlédnout za tebou?"

,,Ne, Romane, dívejme se na tam. Je to hezký pocit, vědět, že se oba díváme na tu samou věc, ačkoliv nás od sebe dělí kilometry a kilometry dálek.

Miluju tě, Romane. Možná ne tradiční láskou, asi ne tou pravou. Ale i tak tě mám moc ráda."

,,Já tebe také, Lindo. Já tebe taky." Má poslední věta Lindu opět uvrhla do ztrápeného poplakávání.

,,Ležíš v trávě, Lindo?" zeptal jsem se, abych ji navedl na jiné myšlenky.

,,Ano. A ty?"

,,Taky."

,,Víš, Romane," šeptla po chvilce, ,,už dlouho jsem si tímhle sžírala mysl, tak ti to musím říct. Víš, já nechci zemřít, ale nechci ani žít."

,,Tak to se naše cesty asi rozcházejí, lásko má jediná" (použil jsem ten výraz pro kombinaci lásky, poetiky a hlavně vtipu, abych její temné myšlenky zahnal tam, odkud přišly), ,,protože můj úmysl se s tebou jednou shledat ve zdraví se neslučuje s tvým přáním polehávat na JIPce na hraně života."

,,To... to myslíš vážně? Ty se ke mně někdy vrátíš?"

,,Že váháš," ujistil jsem ji se zazubením, kterému se nemohla nepousmát.

,,Už jsem si to rozmyslela. Počkám na tebe. Do té doby budu pořád živá a zdravá, to ti přísahám."

,,Tak to jsem moc rád."

,,Co to tam vyvádíš?" zeptala se překvapeně, když okamžik nato zaslechla, jak se převaluji na bok.

,,Shledávám, že jsi v pořádku, když si všimneš, že si trhám stébla trávy. Udělej to taky! Vyber si spíše široká." Uposlechla mne a za chvíli jsem se jí zeptal: ,,Umíš pískat na trávu?"

,,Jasně, to jsem jako malá dělala skoro pořád."

,,Tak se připrav, ano? Začínáme za tři, dva jedna – TEĎ!" a hned se rozlehly hlasité pisklavé zvuky jak v Montaně, tak v Jižní Dakotě. Z mobilu, který jsem měl pohozený v trávě, se dal zřetelně slyšet její smích, který mi byl balzámem za mou pilnou snahu ji rozveselit.

,,Hodláš tam dneska přespat?" zeptal jsem se.

,,Nejspíš jo; ráno chytím první bus a pojedu hned domů."

,,Stmívá se tam u tebe?"

,,Jo, docela rychle, už vidím poslední paprsky."

,,Říkala jsi, že je nad tebou les. Nebojíš se?"

,,Ne když jsem s tebou."

,,Nejsme od sebe tak daleko."

,,A nikdy nebudeme."