Ehhiot

Kapitola třetí - Temná postava

Z dálky ke mně doléhalo tlumené šumění kapající vody. S šokem jsem otevřela oči a prudce se posadila.

Vytrvalým mrholením jsem byla promočená až na kost. S velkou zlostí jsem sebou práskla do jednoho z mála kousků jakž takž suchého mechu, když jsem si uvědomila, jak moc můj život spěje do kytek.

,,Ach, bože," zasténala jsem bolestně. Nic už se nedalo změnit. Vůbec nic.

To nejlepší, co teď mohu dělat, je rychle sbalit svoje saky paky a vyrazit na cestu. Jenže kudy se vydat? Jsem někde uprostřed ničeho. Nyní, když nepřetržitě prší, nemůžu roztáhnout mapu, byla by do posledního kousíčku promočená stejně jako já.

Rázně jsem se vyzdvihla na nohy. S údivem jsem zjistila, že jsem byla po včerejšku tak vyčerpaná, že jsem usnula s dvakrát tak širším batohem na zádech než jsem já sama.

,,Katy," zaplavila vyplašenost všechny mé ostatní myšlenky. Se strachem jsem se rozhlížela na všechny strany. Naštěstí jsem ji objevila nedaleko ode mě. Aspoň někdo se nezměnil, vnukla mi ta hřejivá, avšak teskná myšlenka do hlavy.

Položila jsem na větrem skolený strom těžký batoh. Co jsem vlastně stihla na poslední chvíli sebrat, než k nám vtrhl ten úděsný ožrala do morku kostí Joe? V tu chvíli jsem neměla čas pomýšlet na sebemenší detaily. Modlila jsem se, abych měla všechny potřebné věci, než se dostanu do nejbližší civilizace.

A heleme se. Mezi starými nevlídně vyhlížejícími učebnicemi se jen tak povaloval můj věrný kompas!

Položila jsem si ho víceméně vodorovně na ruku a snažila se zjistit, na jakou stranu se mám vydat. Moc dobře jsem věděla, že naše Sněžítko se nacházelo na mírném severozápadě, tudíž má cesta povede na východ. Mohla jsem jedině doufat, že mi loterie bude přát, aby to byla nejkratší cesta do nejbližší vesnice či města.

Obdařila jsem Katy vyzývavým pohledem, aby mě následovala. Bylo to jenom pro legraci, na zkoušku. K mému velkému překvapení přiběhla na povel jako dobře vycvičený pejsek.

Jak kolem mě proběhla, všimla jsem si, že v tlamičce nese zřejmě nějakou myš či rejska k snídani. V ten okamžik mi žádostivě zakručelo v břiše. Byla nejvyšší hodina dát si také něco k jídlu.

Z batohu jsem vylovila zbytek mé včerejší školní svačiny - housku s burákovým máslem. S chutí a nedbalostí na skutečnost, že není nejčerstvější, jsem se do ní zakousla a vyrazila na cestu. Byla jsem vděčná, že mám co do žaludku. Katy navzdory svému stáří a velikosti (respektive maličkosti) vytrvale cupitala po mé levici.

Vždycky jsem věděla, že žijeme v nádherné, nespoutané přírodě, ale neměla jsem ani potuchy, že dokáže být ještě mnohokrát krásnější.

Razila jsem si cestu skrze husté kapradí a malými nenápadnými keříky. Vzhlížela jsem s posvátnou úctou do hustých korun mohutných prastarých sekvojů. Rostou málokde, proto jsem si velmi vážila toho, že jsem na ně díky štěstěně narazila. Přejížděla jsem rukou po jejich tvrdé hrubé kůře; cítila jsem se mezi nimi jako nicotný, bezmocný brouk.

Zběžně jsem pohlédla na Katy. V dobré náladě cupitala kousek ode mě. Až do tohoto okamžiku by se můj život dal pokládat za normální, jak jsem si později uvědomila.

Najednou se můj chlupatý parťák zastavil a zaraženě hleděl do jednoho jediného místa. Bylo to tak nepřirozené, trochu mne to vyděsilo. Pomalu jsem sklopila zrak na ten bod se strachem, co tam uvidím.

Spatřila jsem tam siluetu vysoké černé postavy.

Aniž bych si toho byla vědoma, vyděšeně jsem vykřikla mým uši drásajícím ječákem do poklidného lesního ticha. Několik ptáků vyplašeně vzlétlo z okolních větví stromů. Jako na povel postava zděšeně zmizela do zelené houštiny.

Katy se znenadání vydala neohroženě po hlavě za černočernou siluetou. Myslela jsem si, že se mi leknutím zastavilo srdce. Párkrát jsem si pro klid zabušila pěstí na hrudník.

Připadala jsem si jako v nějakém hororu. Co mi zbývalo? Musela jsem dostat Katy zpátky. Nechtěla jsem, aby se jí cokoliv stalo. Moc mi na ní záleželo.

Překonala jsem svůj obrovský strach a rozeběhla se do neuvěřitelné husté změti větviček a lístků všech možných odstínů zelené a hnědé. Listy na sobě zadržovaly krůpěje vody od deště.

Proběhla jsem keři pouze pár metrů a byla jsem opět celá promočená.

Běžela jsem už nějakou tu chvíli, ale houštiny stále nekončily. S bušícím srdcem a odhodláním jsem si razila cestu vpřed.

Zdravý rozum se mi usadil někde na úplném dně lebky a nechtěl se zapojit do práce. Nyní mne vedl už jen instinkt.

Konečně se roští rozestoupilo a naskytl se mi výhled na nevelkou lesní mýtinku s říčkou obklopenou hordami kamení všech možných tvarů a velikostí.

Pohlédla jsem vzhůru a spatřila, že se šedivá, negativně vyhlížející mračna pomalu rozestupují. To se nedalo říct o mém neklidu.

Pohledem jsem těkala ze strany na stranu za účelem objevit Katy a možné potenciální nebezpečí.

V tom jsem ji konečně zahlédla. V naprostém klidu si seděla u kmenu mohutného stromu a jako zhypnotizovaná hleděla na něco za ním.

Děsila mne představa kdo, či co může být ta věc za vodou oroseným sekvojem. Mými opatrnými, malými krůčky jsem obcházela strom, aby se mi naskytl výhled na To.

Katy na mne klidně pohlédla a poté postoupila blíže k oné neznámé postavě.

Připadala jsem si trochu jako idiot, že i kočka se bojí méně než já.