Ehhiot

Kapitola třicátá první - Chřtán nemocnice

,,Co prosim?! Takovej brak, a za devět dolarů?! A nejste vy náhodou blázen? Vidíte vůbec, jak je ten výtisk starej a odrbanej? Vždyť se to celý na místě rozpadá!" plísnil jsem zaraženého pokladního za přemrštěné ceny v nevzkvétajícím starožitnictví. Mělo by se tohle místo spíše jmenovat ,Horda nepoužitelných krámů nacpaných v pár metrech čtverečních.' Nebylo mi tu zrovna příjemně. Ale abych alespoň trochu snížil hladinu mých výčitek, že je díky mě Strážník v takovém stavu, rozhodl jsem se mu dát malé překvapení. A jak tak vidím, malé drahé překvapení.

,,Ale pane, to je právě to. Cena tohoto... vzácného výtisku Jihu proti Severu naprosto odpovídá jeho hodno..."

Prodavač vmžiku uhnul pohledem z mého rozhněvaného obličeje za můj konec zorného pole. Ale zrak jsem vůbec nepotřeboval; i přes sklo jsem naprosto zřetelně zaslechl skupinku lidí u prosklených vitrín, jak debatují o koupi nějakého velmi cenného předmětu.

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém, hochu.

Naschvál jsem mu znemožnil výhled na potencionální zákaznickou kořist. Rukama jsem se opřel o stůl, který mi mou hrubost oplatil pár třískami.

Skvěle. Světe, spoj se proti mně.

Strnul jsem s přivřeným okem. Ale bolest jsem nyní odsunul stranou. Nakloněním hlavy dopředu a pozvednutím obočí jsem mu jasně naznačoval: Buďto mi dej okamžitou slevu, nebo je odsud odeženu. A to by ses divil, jak jsem schopen to provést ve velkém.

S neprůstřelně předstíraným šklebem se mi začal horlivě věnovat. Sice se usmíval, ale vrhal na mne skoro nenávistný pohled. ,,Takže jsme říkali... dva dolary, nemám pravdu?"

S vítězoslavným výrazem jsem opustil prachem ozdobený interiér krámu. Procházel jsem okolo rodinky stále stojící před prahem obchodu. Naprosto spontánně jsem se na ně zakřenil mým okouzlujícím úsměvem, kterým jsem v minulosti zapudil nejednu dívku. Nemusel jsem se ohlížet, aniž bych nevěděl, že mne do zad propichují samé nechápavé výrazy.

Svižným krokem jsem se neustále blížil k SPZéčku. Poté, co jsem si hravě odstranil těch pár bodavých párátek, která jsem utržil ve smlouvavém souboji, jsem si v rukou netrpělivě pohrával se Strážníkovým dárkem. Nečekal jsem, že i po mém výstupu prodavač pečlivě zabalil knihu do hnědého papírového sáčku. Byl jsem za to vděčný, protože upřímně nevím, kde bych teď sháněl balící papír, či jen stužku. Každý cent nám byl dobrý.

O to víc jsem si vyčítal, že nějaká část mých příjmů zahrnovala i pravidelnou koupi cigaret. Snažil jsem si odvykat, nemyslete si. Ze dne na den mi to opravdu nešlo, jedině to posílilo mou potřebu ještě víc. Ale už jsem si jich kupoval čím dál tím méně a méně; možná se jednou dočkám toho, že s tím jednou pro vždy seknu.

Již z dálky jsem poznal (na pro změnu úhledném parkovišti) náš spokojeně dřepící karavan. Z rychlé chůze jsem přešel do běhu. Za pár vteřin jsem stál celý zadýchaný u dveří. Plíce mne neuvěřitelně pálily. O krku ani nemluvím. Musím s tím ksakru přestat.

Opatrně jsem zasunul klíč do zámku a co nejtišeji je pootevřel a vstoupil po špičkách dovnitř. S přimhouřeným okem jsem je opatrně vrátil do původní polohy.

Když jsem Strážníka ráno opouštěl, byl uvrhnut do tvrdého spánku potom, co jsem ho před pár hodinami přesunul od Lindy k nám. Jediné, co mi po ní zbylo, bylo její telefonní číslo. Jak jen mi je líto, že když jsem se poprvé v životě zamiloval pravou, nezpochybnitelnou láskou, musel jsem z jejího osudu jednou pro vždy zmizet. Sice přátelství přes telefon nebylo úplně to pravé, o čem jsem kdy snil, ale lepší, než-li bych kontakt s ní ztratil úplně. Jsem s ní alespoň ve spojení.

Ale nyní nebyl Elliot ani tak pohroužen do říše snů, jako spíše do otevřené knížky s titulem Jana Eyrová.

Okamžitě jsem schoval balíček za záda. Ale on se ani neobtěžoval vzhlédnout, byl příliš zabrán do děje. Rozhodl jsem se mu jej dát po vyšetření, za odměnu, že to tam kvůli mně vydržel.

Přisedl jsem si k němu na jeho osobní gauč. ,,Co čteš?" snažil jsem se být vlídný, i když knihy jsou asi to poslední, co by mne ze všeho na světě zajímalo nejvíc.

,,J-Janu Eyrovou," zaklapl desky knihy a ukázal mi její přebal. ,,Je to fakt s-super, ale tobě by se to asi nelíbilo," sklíčil se. ,,To nikdy nevíš," mrknul jsem na něj. ,,Vážně?" řekl nadšen nad představou, že bychom si někdy sedli a střídavě si jen tak z rozmaru předčítali. Nemusel jsem být čtenářem myšlenek, abych netušil, že ta jediná věc, po které opravdu ze srdce touží, je právě tato. Číst si večer v počátku mírně dusného léta, se všemi okny dokořán a být oba schoulení k sobě navzájem a jen žít ve stránkách knihy za jasného světla baterky.

,,Jo... tak jo, ...někdy můžeme, ale teď nemáme čas, musíme do špitálu," pronesl jsem nepříliš přesvědčivě. Dnes jsem byl vynervovaný, co se Strážníkovi vlastně stalo, po, ale hlavně před pádem z té zatracené šachty.

Až budu mít čas, budeme si číst. Ale někdy... příště.

Elliotovi se vykouzlil vděčný úsměv na tváři. Zalil mne pocit viny, neboť vím, že se toho ještě dlouho nedočká.

,,Tak abychom vyrazili, co myslíš?"

Linda mi dala přesné instrukce, kudy tam vede cesta. Ale jelikož orientace v prostoru není moje výsada, musela na mne s neuvěřitelnou vůlí mysli.

Takže... kolem pekárny na náměstí doprava, jít pár desítek metrů rovně, poté odbočit kolem kruhového objezdu doleva... Už jsem si myslel, že jsem se dokonale ztratil, když tu se za posledním rohem vynořila budova nemocničního zařízení.

Mezitím, co jsme se po chodníku k objektu přibližovali, bylo mi čím dál tím méně jasné, jak jim mám odůvodnit, že si Elliot rozbil hlavu. Dobrý den, tady bratr spadl z větracího systému, právě co jsme šli vykrást večerku. A když už jsme v tom; rovnou byste nám mohli doporučit i psychologa. To by také neuškodilo. No tak, dejte mi ten papír, na pravý podpis rodiče můžete rovnou zapomenout!

Byli jsme v pytli.

Ale abychom alespoň trochu nevypadali jako úplní barbaři, Linda Elliotovi těsně před naším rozloučením vyčistila a pokryla vydezinfikovanými kapesníky jeho ránu. Celé to zpevnila zbrusu novým bílým obinadlem.

Když jsme my, my, takoví vyvrhelové jí připadali tak péče hodní, nechci ani pomyslet, s jakými ztracenci vlastně marní svůj život.

Procházeli jsme bez většího povšimnutí hloučkem okolních lidí. Viděl jsem v jejich tvářích jen starost, stres a u některých dokonce vztek. Zlost z takových zbytečných maličkostí.

Jako by v tomto městě nežil jediný šťastný člověk. Bylo to zde místo povinnostmi zaneprázdněných, prázdných lidských schránek bez duše.

Pár chvil před vstupem do chřtánu oprýskané budovy, tváře davu okolo nás si mne a Strážníka znenadání začaly se zjevným zájmem všímat.

Ne že bychom byli nějak oslniví, hezcí, nebo naopak ohyzdní, zajímali se o nás, protože jsme sem prostě a jednoduše nepatřili. Hlava mi nebrala, jak si nás tak najednou vyčíhli, jako supi lačnící po slabých kusech stáda. Strážník se mne chytil za pravou ruku, měl jsem neblahý pocit, že to vycítil také. Celý se chvěl. Šla z něj čirá, nefalšovaná úzkost.

Nevěděl jsem, do jakého bodu mám upírat zrak. Na všech místech byly ty jejich znavené, otrávené, protáhlé tváře. Jedna byla bezcitnější ne ta druhá.