Ehhiot

Kapitola desátá - Nečekané setkání

Ehhiot se musel sklonit pod rámem dveří, aby vůbec prošel dovnitř. Zavalil nás zatuchlý pach typického obchodu, kde zákazníci pomocí dveří větrají asi jednou za dva dny. Pokladní na nás pouze letmo pohlédla, jaká dvě individua sem zase vešla.

Ovšem jako dívka s dredy se zájmem pozorovala Ehhiota, přitom s hlasitým žvýkáním kousala žvýkačku. Z úst se jí ledabyle nafoukla růžová bublina.

,,Tak co by se ti tu líbilo?" optala se prodavačka spíše proto že je prodavačka, ne že by ji to nějak zajímalo za sebe jako svobodnou osobu.

Procházeli jsme postupně všechny regály.

,,Pokud se ti tu bude něco líbit, tak mi to ukaž, ano? Pak si to vyzkoušíš, jestli ti to sedí."

Přikývl. Myslím, že nenastane problém, že by mu bylo něco malé. Leda krátké.

Po nedlouhé chvíli před sebou držel tmavě modré tričko, mělo dlouhý rukáv, spolu v sadě s pod pás dlouhým, světle modrým kabátem, který budil dojem mikiny s velkými černými knoflíky.

,,Skvělé! A teď si vyber ještě nějaké kalhoty a boty... a nezapomeň na ponožky!"

Z druhého regálu vytáhl klasické černé rifle. Kupodivu mu nebyly krátké. Byly mu tak akorát.

Na dřevěné poličce kousek dál vytáhl šedivé, naprosto obyčejné fusky. A pod poličkou bylo pár ledabyle seskládaných dvojic bot. Vybral si vysoké, černé, kožené.

Sice na nich bylo vidět, že je kdosi dříve nejednou nosil, ale nebyly ve vyloženě špatném stavu. Velice se podobaly Tenovi a Nessee, jenže mé byly přírodně hnědé a trochu nižší. Pokývala jsem hlavou na náznak souhlasu a přesunuli jsme se ke kabince na převlékání. Ehhiot tam automaticky vlezl.

,,Zvládneš to?" nebyla jsem si jistá.

(To byla hloupá otázka.)

S úsměvem přikývl. Pouze jsem zběžně pohlédla dovnitř, a spatřila ho, jak tam nevěřícně stojí před zrcadlem. Nejspíše se převelikou dobu neviděl, jak vlastně vypadá. Nechala jsem mu aspoň trochu toho soukromí.

Se štěstím jsem se opřela zády o zeď. Co se mu teď asi honí hlavou? Přitiskla jsem si ruku na ústa.

Snad se mu nový účes líbí. Není to sice sestřih od prvotřídního kadeřníka, ale není to zase tak špatné. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, to vám povím rovnou.

Mezitím, co se za červeným, vybledlým a velmi špinavým závěsem převlékal, dolovala jsem z ruksaku peněženku. S nervozitou jsem ji otevřela. Měla jsem v ní dvacet tři dolarů. Doufám, že mám v batohu roztroušených ještě pár drobných.

Nedokážu odhadnout, jak dlouho si s takovou sumou budeme moci dovolit být bez dalších příjmů. Dva týdny? Při velkém spoření dokonce i měsíc?

,,Už jsi hotový? Smím se podívat?"

,,Můžeš!"

Odhrnutím závěs zmizel stranou. Pomalu se na mě od povrchu zrcadla otočil. Ještě si dopínal poslední knoflík trička a vykasal si temně modrý límec kabátu. Jeho poslední úpravou před zhodnocením bylo nenucené prohrábnutí konci prstů jeho černé kudrnaté hřívy.
Tak teď, pomyslela jsem si, vypadá jako kultivovaný mladý muž.

Na tváři měl napnutý výraz. Rozeběhla jsem se proti němu. Padli jsme oba do pevného zajetí přátelského objetí. Svíral mne v náručí a párkrát se spolu se mnou otočil kolem dokola. Zastavil se před zrcadlem. Vypadali jsme jako kamarádi, kteří se znají již od raného dětství. Moje nohy se vznášely pár čísel nad podlahou. Bylo to téměř komické, jako z nějakého filmu.

Pokladní nejspíš momentálně se zaujetím pozorovala vršky našich hlav, protože Ehhiot svou výškou přesahoval rámec soukromí kabinky.

Ani bych se nedivila, kdyby své jistě existující věrné kamarádce drbně, se kterou se za pár hodin po pracovní lhůtě setká v místním non-stopu, vylíčila každý detail těchto dvou podivínů, kteří jí v pozdním poledni napochodovali do krámu.

~~~

Protentokrát tito dva naprosto odlišní, divní lidé dokázali ukočírovat své pocity a vyjít klidně z kabiny se starým oblečením jednoho z nich. Potutelně se ještě usmívali, jako kdyby si řekli nějaký dobrý vtip, a nemohoujo dostat z hlavy. Tato dvojice došla k pultu pokladní.

,,Kolik prosím stojí tohle vše dohromady?" zeptala se dívka s velkým, téměř groteskním batohem na zádech a ukazovala oblečení na klukovi po její pravici. Pokladní přeměřila vysokého hocha a sdělila úmorně znuděně a pomalu, jakoby to dělala snad schválně. ,,Šest dolarů a patnáct centů."

Jak žena okolo čtyřicítky za pokladnou žádala, vydala jí dívka ze staré peněženky ve tvaru úhledného koženého čtverečku danou částku. Toto adolescentní duo v poklidu odkráčelo ven, na denní svit.

~~~

,,Jakmile bude příležitost, vše ti vrátím," navrhl mi mile Ehhiot. ,,Ale, prosím tě, to byla maličkost. Všechno jsi zaplatil tím, že tu se mnou bloudíš tímhle zapadákovem. Spíš já bych měla splácet," odpověděla jsem vážně.

Uculil se. ,,Jak myslíš."

Odpolední hřejivé paprsky neústupně ohřály každou věc, na co dosáhly, vyjma chladivého stínu.

,,Kde jenom je ten věčný tulák Katy?" pomýšlela jsem nahlas.

Rozhlédla jsem se okolo nás a zahlédla majitele řeznictví, jak sedí na konci chodníku a drží pevně v náručí Katy.

Hleděl zamyšleně na nebe a po tvářích mu kapala až na zástěru jedna smutkem plná slza za druhou.

Copak se mu stalo? Ehhiot nevěřícně hleděl na toho ztrápeného muže. Byl to nefalšovaný pohled plný zájmu se špetkou překvapení.

Popošli jsme k tomu živoucímu sousoší, které bylo jakoby zkamenělé v čase. Pán se konečně probral a se zavrtěním hlavy se postavil. Snažil se zahnat slzy. ,,Copak si přejete?" optal se nás mile. Katy mu z náruče vyskočila a omluvně se postavila za mé nohy.

,,Aha, už chápu, ta patří vám," shledal. Jeho pohled přesunul ze mě na Ehhiota. Snad nebude vyvádět. Doufám. Oba na sebe s neuvěřitelným překvapením hleděli.

Šrotovaly jim v hlavách rychle se přeskupující myšlenky, bylo to téměř slyšet. Zvláštní pohled. První se vzchopil majitel řeznictví obezřetným hlasem plným úžasu ,,T - to to jsi ty, nemýlím se? Víš, tehdy... je to už dávno, tak dávno..."

,,P-pane Legane?" vydal ze sebe překvapeně Ehhiot, mrkajíc a zírajíc do rozjasněné tváře postaršího chlapíka s malým knírkem.

V nečekaném objetí si navzájem padli do náruče a pan Legan dokonce Ehhiota párkrát poplácal po zádech. Nemohla jsem uvěřit svým očím.

Dnešek bude zřejmě dost zajímavý.