Ehhiot

Kapitola čtyřicátá první - Sváteční pacient

Ruku v ruce jsme procházeli bloky předvánočního městečka. Co dům, to přeplácaná výzdoba v zažitých rudých, zelenkavých a čistě bělostných barvách. Už bylo šero, téměř tma. Po cestě nám dělaly společnost jen otužilé mušky poletující kolem tlumených světélek pouličních lamp. Ani na nich se s výzdobou nešetřilo.

Minuli jsme dokonce i můj domov. Nebyl nijak zvlášť blikotavě ozdoben; na rozdíl od našich sousedů s umělými soby a Santy strašících na každém rohu. Mamka si na tu pravou americkou parádu dvakrát nepotrpěla, za což si známí za jejími zády potají ťukali na čela; zato otec velmi.

Takže okna byla střídmě ověnčena svíčkami a stužkami - jen skrz mé okenní tabulky nakukoval do ulice obří Santa Claus se svou sebrankou sobích tahounů a desítkami pestrobarevných dárečků vzadu v saních. Otci bylo přísně zakázáno kdekoliv vystavit jeho starého odrbaného bracha z dětství kdekoliv po domě; vždyť by přeci jen ,,vyluzoval prach," jak řekla sama matka.

Takže chudák otcův Svatý Mikuláš (nebo taky ,,Miky", jak mu občas žertem říkal) nakonec skončil v úschově u mne. Až ho mamka spatří, asi ji trefí šlak. Ale tátův Santa byl dokonce natolik vybavený, že měl i svůj osobní žebříček čouhající ven z mého okna. Jeho funkce mi byla doposud neznámá; buďto měl působit dojmem, že se baculatý děda ze zdola vyškrábal po jeho dvaceticentimetrové délce do prvního patra, anebo, což bylo pravděpodobnější, aby mohl v případě nouze utéci ze spárů mé matky.

Již dávno jsme přešli ulici, kde se nacházelo mé útočiště a přes několik dalších se dostali do té Romanovy a Elliotovy. Než jsem se seznámil s Romanem, považoval jsem svůj život za naprosto normální - neuvědomoval jsem si, jak moc mohu být vděčný za to, čeho mi bylo dáno.

Má část města byla plna světla, zářivých barev i úsměvů. Zato ta jejich byla šedavá, neveselá a špinavá. Dokonce i tady měl každý dům alespoň nějaký ten prvek uvědomění, že nadcházejí jedny z nejkouzelnějších svátků roku. Ovšem až na jediný domek. Žádné žárovičky. Žádné štědře darované dárky. Žádné vlídné tvářičky starostlivého dědečka oděného do červené a bílé.

Prostě nic.

Avšak přeci jen něco; ve skomírající záři lampy se v horním patře v dětském pokoji objevily přilepené malůvky vánočního stromečku, vloček a samozřejmě štědrého starého pána u plných ponožek se sladkostmi a drobnostmi.

,,To jsi dělal ty? Ne náhodou Roman?" ukazoval jsem se smíchem na vyděšeného skřítka s hasičákem, jak zapěňuje Santův hustý plnovous, který mu pravděpodobně chytnul z otevřeného ohně v krbu.

,,J-jak to víš, že to n-namaloval Romi?" užasl Elliot, drkotajíc zuby lezavým mrazem. ,,No, to víš," pokrčil jsem rameny, jelikož mne v danou chvíli nenapadla lepší odpověď.

,,Ale že se tomu vůbec divím, vždyť Roman je pro každou blbost," řekl jsem si neslyšně pro sebe.

Potom jsme se u ničeho nepozastavili, jen pokračovali v naší cestě. Podíval jsem se na hodinky. Bylo pár minut po páté. Ještě máme čas do konce návštěvních hodin.

Konečně se před námi objevilo oprýskané nemocniční zařízení. Vstoupili jsme do téměř prázdné chodby. Pozdravili jsme jen dvě uklízečky v pilné práci a postoupili skrz uzavřený průchod nad zemí do postranní, menší budovy. Konečně jsme stanuli před dveřmi, jen do nich vejít. V tu chvíli z nich vyšla poměrně mladá sestřička a s mdlým úsměvem řekla: ,,Tak do šesti, nezapomeňte" a odkráčela pryč po své práci.

Naposledy jsme si oklepali kapičky vody zpod podrážek a vešli dovnitř. Nedávná rekonstrukce této části komplexu jen zářila čistotou a klidem. Velká okna vpouštěla bělostnost do prostoru a venku chumel padajících vloček jakbysmet. Bylo tu celkem osm lůžek, avšak sedm z nich zelo prázdnotou.

,,Hurá!" zvolal celý rozradostnělý Roman upoután na úhledné posteli. ,,Už jsem si myslel, že jste na svého starého kápa zapomněli," zakřenil se na nás, příchozí návštěvníky. Přisunuli jsme si k němu od společného stolku židle - nebyli jsme smělí usednout na pečlivě srovnané přikrývky ostatních lůžek.

Kamarád se chtěl posadit, ale jeho pohmožděné a zpřelámané horní končetiny mu to nechtěly dovolit.

~~~

Před dvěma dny jsme všichni tři šli poklidného předvánočního dopoledne vyzkoušet boby pro Elliota, které jsem mu kadoročně půjčoval, jelikož mně už byly prakticky k ničemu. Pár jízd z kopce proběhlo naprosto v pořádku. Jenže pak přišla ta osudová. Elliot se začal ubírat nesprávným směrem do lesa nebezpečnou rychlostí. Dokonce i většinou bezstarostný Roman poznal, že jde do tuhého a rozeběhl se bleskově za ním. I přes jeho marné výkřiky, aby se bratr převrhl, dokud je čas, se hnal namrzlým povrchem za ním.

Byl však natolik zaneprázdněný strachem o Elliota, že si nevšiml, že jeho kroky směřují do většího nebezpečí, než jeho bráška - nevědomky se řítil do několikametrového srázu. Pohled mu zřejmě zmátla běloba všeho kolem něho. Ať tak, či onak, dopadl ve vteřině do příkopu. Nad ním se tyčil vzrostlý strom, tudíž tam bylo minimum ochranného chladivého materiálu. Přihodilo se mu velké štěstí, že to schytaly ruce, a nikoliv hlava. I přesto měl tvář pěkně pocuchanou od ostrých kamínků, bodavých větví a křoví. Jeho obličeji trvalo pěkně dlouhou dobu, než se jakž takž zpravil - ale už nikdy nevypadal stejně, jako dřív.

Já za ním běžel ostošest, ale vyvaroval jsem se jeho převeliké chyby. Okamžitě jsem volal záchranku a ta ho převezla do bezpečí. Od té doby trčí tady.

~~~

,,Asi neříkali, že tě pustí domů, co?" klesl jsem na duchu.

,,To určitě," ušklíbl se jedním koutkem napuchlých rtů. ,,Jsem pro ně doslova požehnáním - vždyť musí zůstat v práci o svátky jenom kvůli mně. To jsi měl vidět: Jedna sestra po mně vrhla takový pohled; jako bych se vymlátil snad naschvál nebo co," zasmál se chraplavým hlasem.

,,A kde jste se zdrželi?" vrátil se k původnímu námětu hovoru. Měl jsem co dělat, abych na sobě nedal nic znát. ,,No, musel jsem doma něco udělat s taťkou, však ho znáš - vždycky chce s něčím pomoct, zrovna, když nemůžu. A cestou jsem potkal Elliota." Roman mi věnoval zamyšlený pohled; on moc dobře věděl, kdy nemluvím tak úplně pravdu. Avšak jinak nedal na sobě znát žádné podezření.

A tak jsme si povídali, jen dokud to šlo. Zpočátku mi dělalo problémy se na něj dívat; na můj vzor dětství, na toho, který byl fyzicky i morálně mnohem zdatnější než já. Musel jsem hledět i na moji první a poslední lásku - a teď přede mnou ležel bezmocný, zubožený, ale přesto pořád usměvavý kluk se smyslem pro humor, dokud mu pusa sloužila.

Elliot se do konverzace také s chutí zapojoval, ale poznal jsem na něm určité výčitky svědomí. Myslím, že to Roman vycítil taky. Ale jelikož Elliot nic neřekl, nemohl jsem mu nic vyvrátit. Dospíval až moc rychle.

Čas tak letěl - ani jsme si nevšimli, že jsme o deset minut přetáhli.

Každý jsme ho z jedné strany vzali za ruku. Do zasádrované dlaně jsem mu vtiskl složený vzkaz, který jsem psal, škrtal a opravoval tolikrát, až se mi z toho motala hlava.

Oči mu zajiskřily překvapením a pár prstů čouhajících ze sádrových pout se mu nedočkavě vrtěly. Neochotně jsme se vyprostili z milého spojení a odšourali se ke dveřím. Elliot to nevydržel a přiběhl se s ním rozloučit formou pevného, ale opatrného objetí. Viděl jsem Romanův dojatý výraz. Zmohl se na mírný pohyb rukou ve znamení chlácholivého poplácání. ,,Nono, Strážníku, na tomhle sále se přeci neumírá!" Elliot se od něj po chvíli nerad odpoutal, zdaleka nezklidněn.

,,Ty za nic nemůžeš, Strážníku. Ty vůbec ne," pošeptal mu s pravdou v hlase.

Při zavírání dveří jsem ho na poslední chvíli spatřil celého nechápavého; divil se, co jsem si to na něj zase vymyslel. I přes nedočkavost rozkládal pomalu zbylými volnými prsty můj papírek.

Moje a Elliotovy ruce se opět spojily v jeden nerozlučný uzel. Blížili jsme se chodbou k východu, když jsem z dálky zaslechl tak známý výbuch upřímného smíchu. Zasmál jsem se spolu s ním, ačkoli on se o tom nikdy nedozvěděl.