Ehhiot

Kapitola čtyřicátá devátá - Vloupání

3. října, sobota, 2015

Milá Katy,

Milý Ehhiote,

Dneškem je to teprve týden, co jsem utekla z domova - respektive od Joea.

Není hodiny, aby mi donekonečna nevrtal hlavou tátův neočekávaný odjezd. Kam to jen jel? Ale hlavní otázka zněla Proč. Kvůli jaké události znenadání zmizel a zanechal mne jen s opilým ,,přítelem"? Myslela jsem si, že ho dokonale znám, ale opak byl zjevně pravdou. Kdyz on na mě tímto přístupem, nakonec jsem se mu tedy také pěkně vybarvila - děsím se okamžiku, kdy se shledáme. Co mi na to řekne? A předevsím co mu na to povím já? Rčením ,,jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" bych maximálně dokázala o to víc uzemnit svou rozklepanou dušičku, která se před ním bude schopna jen po celé dny třást.

Možná se divíte, proč se tak strachuji, ale nic není bezdůvodné. Otec je po většinu času milý - je to zkrátka můj žertovný táta s osobitým humorem. Ale jestli mu má jinak čistý štít něco špinit, je to určitě vizitka vášnivého cholerika. Dokáže ho rozzuřit sebemenší drobnost - máte u něj nesmazatelný vroubek pomalou jízdou či pětiminutovým zpožděním. V takovýchto situacích, jak se říká, nezná bratra, a po našem opětovném shledání se obávám, že nebude chtít poznat vlastní dceru. Už mě nezachrání mé mírné a vyrovnané jednání, kterému jsem se díky našemu soužití přiučila téměř k dokonalosti. Ne, budu se muset postavit drtivým následkům svého úsudku - a nátlak, pod kterým jsem byla nucena ho rozhodnout, mi na obhajobě nepomůže.

Ale to je pro mne nyní upozaděný fakt, protože mou absolutní prioritou je nahnat si čas. Hlavním cílem naší toulavé výpravy je nalezení Romana Roryho Springsteena. Až ho najdeme, máme vyhráno, protože budeš ty, můj milý Ehhiote, v bezpečí. Jak před problémy s policií, tak hlavně před otcem. Ani nevíš, jak moc tě chci zprostit toho jeho představení, neboť jsi se do téhle horké bryndy dostal zcela omylem.

Takže bych náš plán rozvrhla takhle:

1) Zůstat neodhaleni.

2) Hledat tvého bratra.

3) Nalézt ho.

Jak si to tak čtu, nezní to nijak zvlášť složitě, ba zcela triviálně, ale o to těžší ho bude uskutečnit. Prozatím od tebe vím informaci, že naposledy si vzpomínáš na Montanu - pravděpodobně jižní. To se nám docela hodí, protože mám v plánu na východ směřovat. Navíc pokud se tam dostaneme včas, nebudou všude viset naše podobizny nadepsané ,,Hledá se" a ,,Pohřešováni". Upřímně doufám, že se budeš rozpomínat stejně rychle jako v posledních několika dnech. Jsem si jistá, že dřív nebo později se s ním opět setkáš.

Vaše Maja

Od tohoto zápisu už uběhly celé dva týdny. O neustálém zakrývání tváří na veřejnosti nebylo třeba řeči.

Má mapa už mi zde byla málo platná, protoze nejblizší hranice Oregonu byly od nás stovky kilometrů daleko. Asi se ptáte: Jak je to možné? Stihnout urazit takové dálky za tři týdny bez auta není zkrátka v našich možnostech.

Avšak 10. října jsme našli způsob, díky kterému nic není nemožné.

~~~

Už jsme si opět razili cestu lesním porostem, ale tiché hodiny strávené v neposkvrněné divočině se začínaly kalit docela zřetelným šumem vzdálených aut. Po ani ne stovce obezřetných kroků začínaly stromy postupně řídnout, až jsme dobrali k odvrácené tváři lidského nadbytku - před námi se rozkládaly hromady a vysoké hordy starých zrezivělých aut, motorek a bůhvíčeho dalšího.

Větší kontrast si nedovedete představit. Všichni tři - já, Ehhiot i Katy zpola zachumlaná v batohu, jsme jen nevěřícně stáli na okraji zbytku stromořadí, které jsme dosud brali jako samozřejmost.

,,Ale ne, to je hloupost," pošeptala jsem si sama pro sebe. Na mysl mi vytanula bláznivá myšlenka - jako už tolikrát za naše neobvyklé dobrodružství. Vzpomněla jsem si na střípek vzpomínky, na jednu holčičku jménem Pipi Dlouhá punčocha, která mi díky svým rebelským skopičinám a neposkvrněné bezstarostnosti utkvěla navždy v srdci. Nikdy jí nezapomenu, když do starého rezivého auta nalila speciální tekutinu - a věřte nebo ne, ono se doopravdy rozjelo. Už dávno jsem této mylné domněnky vyrostla, ale přinejmenším mne přivedla na rozhodující nápad.

Očima jsem sklouzla k Ehhiotovi - zjistila jsem, že mi pohled okamžitě oplatil. Možná díky jiskřičkám v mých očích, možná díky úsměvu, kterému jsem se nemohla ubránit, řekl, aniž by očekával zápornou odpověď: ,,Ž-že ty máš zase nějaký plán?"

~~~

I bez hodinek bylo v mých schopnostech skautky odhadnout, že naše tajná mise začínala něco okolo jedenácté hodiny večerní. Sice jsem si na tyto tíživé situace zvykla, avšak přesto se ve mně vzedmula vlna nepokojného adrenalinu. Už nebylo ani stopy po posledních slunečních paprscích, zato díky srpku měsíce jsem docela bezpečně rozpoznala němá slova z Ehhiotových očí, když jsme se chystali vylézt zpoza křoví: ,,A nešlo by to nějak jinak? Víš, nedělat takovéhle špatné věci." Dokázala jsem mu věnovat jen omluvný úsměv, tady mi slova nestačila.

,,Tak pojď, jdeme; vypadá to, že tu nikdo není," řekla jsem a udělala první, ale rozhodující krok - to už se Ehhiot déle nezdráhal.

Co nejtišeji jsme se dostali až ke značně starému kovovému plotu. Vypadal více než chatrně, což byla pro nás ta nejlepší zpráva. Za nejasného matného světla jsem se snažila vytipovat nejsnadnější bod k pokoření hranice dělící nás od vysněného úlovku, na který jsme si dělali možná až příliš velké naděje. Zisk pojízdného kola, přinejlepším dvou - to byl náš hlavní cíl. Díky nim bychom šetřili naše už tak ošoupané podrážky i doznívající síly.

S předčasným pocitem vítězství jsem našla slabinu oplocení; bylo těžko říci, zda bylo snadnější pokračovat horem anebo spodem. Vybrala jsem si první variantu a pokoušela se zdolat onu nijak vysokou, avšak o to nestabilnější překážku. Krůček po krůčku jsem se co nejopatrněji škrábala směrem vzhůru, nedbala jsem na Ehhiotova volání, že půjde první.

,,No to se dalo čekat!" sykla jsem ztišeně, když jsem na dlani pocítila slabou nenadálou bolest. Přesně to jsem nechtěla - pokud mi tekla krev, mohla jsem ještě dostat infekci z toho letitého rezu srostlému ke drátu.

To to pěkně začíná.

Největší obavy mi dělalo přehození nohou přes plot. Sice jsem na tyto výšky zvyklá z mých dětských dobrodružství, ale tohle bylo něco úplně jiného - příšeří a ostré bodáky všude, kam se hnu. Naštěstí se mi tento manévr díky opatrnosti zdařil a o pár vteřin později jsem sledovala Ehhiotův pokus. I přes náklad, který pro něj představoval batoh, dokázal přepravit sebe i klimbajícího spáče Katy na druhou stranu. Za jiných okolností bychom ji nechali v klidu odpočívat a netahali bychom náš chundelatý uzlíček na naše mise, ale nikdo z nás neměl jistou záruku, že se něco nepokazí, tudíž jsme nechtěli riskovat její ztrátu.

Jakmile Ehhiot zlehka dopadl na prašnou půdu jen zřídka prorostlou nesmrtelným plevelem, strnuli jsme oba strachy; zjevně jsem nebyla jediná, koho se zmocnil tísnivý pocit, že se nám něco dříve či později přihodí. Neobvyklé ticho bylo až nesnesitelné, dokonce i nedaleká silnice jako by najednou zpustla. Má zašeptaná slova ,,Neboj se" nemohla vyznít méně důvěryhodně.

A tak jsme oba obezřetně vykročili vpřed. Nedalo se říci, zda vynucenou odvahou anebo touhou, abychom se z tohoto místa dostali co nejrychleji.

Plížili jsme se při krajích a schovávali se do ostnatých stínů hromad starého nepotřebného harampádí. Nebylo snadné zkombinovat rychlost, opatrnost a tichost pod tísnivým tlakem, který jsme byli nuceni na ponurém pohřebišti podstupovat. Jenže se nám jedna tato vlastnost vymkla kontrole.

Nemohla jsem mít Ehhiotovi za zlé, když za tak mizerných světelných podmínek zakopl o kus zkorodované kostry nějakého vraku.

,,Ehhi-" nedokončila jsem poloviční vyplašený výkřik, neboť nás najednou oslepil zářivý kužel světla. Jen na poslední chvíli jsem stihla zaznamenat zářivé krůpěje Ehhioty prolité krve.