Ehhiot

Kapitola dvacátá pátá - Neplánovaný odjezd

,,Ehhiote! Ehhiote, no tak, jsi na příjmu?" byla jsem v rozpacích. Řádně v rozpacích.

Už asi minutu zkoumal dno téměř dopité limonády. Sice tělem přítomen byl; prsty si pravděpodobně zcela nevědomky pohrával se svým zeleným lízátkem na stole; ale duchem byl někde za Saturnem.

Vypadal jako filozof, který donekonečna hloubá nad smyslem lidského bytí. Avšak bez výsledků.

Nečekaně sebou trhl, jak jsem ho probrala z nějakého mozkového mikrospánku. Byl jako omámený.

,,E-Ehhiote? Všechno v pořádku?" dělala jsem si starost. Pohlédl na mne, jakoby mne vůbec neznal. Uvolněný pohled bezstarostného chlapce mžikem přešel do šokovaného pohybů očí po celé mé maličkosti. Zařazen mi hleděl do tváře. Díval se na mne, jako bych snad byla nějaký denní přízrak, jenž ho přilétl strašit.

Asi se mu něco špatného zdálo, mírnila jsem svou narůstají paniku. (Kolikrát se ještě budu muset utěšovat, že je alespoň kousek jeho duše normální?) Poté mi obezřetně úkosem změřil levou část čela. Jakoby zkoušel, zda tam čirou náhodou nemám díru v hlavě.

Pro nevysvětlitelnou kontrolu si sáhl rovněž na místo nad levým okem. Závěrečným aktem podivného okamžiku bylo prohrábnutí jeho vlasů, které se mu pomalu ani nevešly na hlavu.

,,M-Majo?"

,,Ano? Ehhiote, co se stalo?"

,,No... j-jenom jsem se nad něčím... z-zamyslel," zadrhl se.

V tom mi to docvaklo. Někdy se za sebe stydím, jak dlouho mi trvá, než na něco sama od sebe přijdu. Rychlost chápání není všechno.

Na tuto drobnost jsem nijak zvlášť nebrala zřetel, ale... on pomalu, ale jistě začínal koktat. Slova se mu celá nejistá zdráhala v hrdle, nechtěla vyjít na povrch. Sice málokdy a mírně, ale i přesto. Jeho utlumená osobnost se začíná probouzet z několika let zapomnění.

Ty vůbec Elliota Henryho Springsteena neznáš. Poznáváš před sebou Ehhiota, který nikdy neměl existovat. Který je nesmělý, bojácný a sotva ví, která bije. A pokud si na své staré Já nakonec do poslední tečky vzpomene, bude stále tím osmiletým klukem zaseknutém v čase, jenž potkal Megan Leganovou. Který doposud nikdy nevyrostl. Na svého patnáctiletého Elliota si musí teprve počkat. Nalézt ho. Objevit ho...v sobě samém.

Nemyslím si, že by na sobě výrazně zaznamenal, že se mu z nejniternější mysli dere zpět na povrch jeho mladší předchůdce. Je tu tato alternativa, anebo je mistrný herec, že ho ani já neprokouknu. Ale by to proč dělal?

Zkoumavě si ho prohlédnu. Chytím ho za ruku. Nemusela jsem se jí dotknout, aniž bych nepoznala, jak moc mu tluče srdce. Krev v něm celém pravidelnou rytmikou pulzovala. Nyní až nezvykle nebyl ve své kůži.

Stále si mne prohlížel, zda před ním stále dřepí venkovská holka Maja Leeová, a ne nějaká kněžna z předminulého století.

Počátky potu se mu lesknou na čele. Pohled mi opětoval.

Je zvláštní, jak tak na něj hledím, že kdysi byl malým chlapcem, který mohl měřit sotva metr padesát. Který měl své záliby, koníčky, zlozvyky - i přátele a blízké. Konec hloubání. Zpět do přítomnosti.

,,Už dobrý?"

,,S-skvělý."

,,Tak to je výborný," ukončila jsem s lepším pocitem konverzaci.

,,Už byl zase v pořádku. No, jak si to vezmete. Ale ano, nebudeme situaci ztěžovat. Teď je v pohodě. To je nejdůležitější. Ze zvědavosti se ohlédnu na hodiny pravidelně tikající za pultem podniku a zjistím, že už je půl sedmé.