Ehhiot

Kapitola dvanáctá - Vina

,,Pamatuješ na má a tvá poslední slova, která jsme si tehdy naposled řekli?" naklonil se Oskar a zahleděn do chlapcových napjatých očí volil rozvážně svá slova. Naprosto oddaně mu naslouchal.

Okolo nás se s šeptem vznášela dávná nostalgie. Jedině oni dva jí dokázali rozumět, jejím tichým, tajemstvím zahaleným šeptáním. Nechápavě mé oči sledovaly střídavě Ehhiota a Oskara.

Bez mžiknutí oka Ehhiot pomalu přikývl.

,,Nadále trvám za svými slovy. I nyní, dlouho po té...nehodě ti děkuji, že ses na ni nevykašlal. Pravděpodobně každý osmiletý kluk by neudělal to, co ty. Stejně tak děkuju za Martyho. Zasloužil si naposledy spočinout na tak hezkém koutku zahrady. Rád tam chodíval, šplhal skotačivě po té břízce. Jsem ti neskonale vděčný," pověděl mu se slzami na krajíčku majitel té snové zahrádky.

Úkosem pohodil hlavou k onomu poloprázdnému místečku s osamocenou růží. Konečně jsem pochopila. Nejspíš tam našel poslední klid nějaký pejsek, nebo kocour jménem Marty.

Ehhiot na něj ztrápeně neustále hleděl. ,,A já také trvám za svým. Mohl jsem udělat víc. Mohl. Ale neudělal. Ani nevíte, jak mne to trápí. Nebýt mě, mohli tu ještě být. Možná to nechápete, ale je to tak," svěřil se se zlomeným hlasem.

Oskar zavrtěl hlavou. Bylo mu jasné, že by se takto zvládli přít ještě do večera. Ačkoliv si myslel opak, nechal to být.

O čem to mluví? Kdo je ta neznámá ,,ona?" Manželka? Dcera? Přítelkyně? Možná dcera; - je tu koneckonců ta smutná, osamocená houpačka, která by nutně potřebovala dětský smích. Co tu přede mnou tají? Snad se mi dostane odpovědí.

Už nechali toto nepěkné téma být.

,,A jak jste se sem dostali, do takové díry? Radši odtud běžte pryč skokem, tady skončili jen samí zoufalci, co nevědí co se životem. Jste mladí. Svobodní. Běžte hledat štěstí jinam. Tady ho nenajdete.

Sice vím, že jste náctiletí, zjevně tu nebydlíte, a pravděpodobně jste se už nějaký ten den neohřáli v teple domova, ale to je vaše věc, ne má. Nebojte, nikomu to nepovím. Nemám ani komu,"svěřil se nám upřímně.

Ten dobrák Oskar. Věděla jsem, že nás tento chlapík nezradí.

Ehhiot se zprudka zvedl a zapřel se rukama o okraje stolu. Zčistajasna se v něm zvedla vlna sebevědomí, kterou by celkem potřeboval mít i v normálu.

,,A proč odtud také nevypadneš? Nemyslím si, že jsi zoufalec, Oskare. Možná navenek jsi ten smutkem ztrápený muž, ale ve skrytu duše jsi také jako my. Můžeš myslet jako mladý kluk. Můžeš být svobodný. Můžeš zapomenout na minulost a dostat se odtud pryč. Stačí jen... chtít.

Vím, dostal jsi kudlou do zad, ale zvládneš se s tím poprat. Uděláš pro mě, prosím, jednu věc? Sbal si věci a odjeď z tohohle konce světa. Sžírá tě to tu. Ty vzpomínky. Prosím, zamysli se nad tím. Megan by si to určitě přála."

Celá ohromená nadšením jsem sledovala, jak se Ehhiotův naprosto vážný výraz ve tváři setkává s nejistým Oskarem. Brilantně mu promluvil do duše od srdce. Oskar neurčitě přikývl.

Pomalu od něj odstoupil. Doufal, že o tom popřemýšlí.

Ticho.

Znenadání zacinkal zvonek dveří od řeznictví.

Oskar se zatvářil, jakoby se jednalo o život natáhl si v rychlosti přes svetr umaštěnou zástěru a vyrazil ke dveřím.

,,Omluvte mě, musím letět. Za chvíli se vrátím!"

V tom jak slíbil, odletěl do krámku obsloužit zákazníka. Ještě jsme ho zaslechli brblat si pod knírem: ,,Teď, zrovna teď... !"

Využili jsme situace a šli si prohlédnout zahradu. Sice nejsem žádný expert na rostliny, to tedy rozhodně ne, ale pár exemplářů jsem přeci jen dokázala Ehhiotovi objasnit. Aniž bychom si to uvědomovali, přes spleť všech možných barevných variant rostlin jsme došli až na ono téměř posvátné místo. Mlčky jsme postávali před posledním odpočinkem domácího mazlíčka.

Bylo to pěkné místečko. Pohlédla jsem kousek od hrobečku a naznačila očima ,,pojďme si sednout." Beze slov souhlasil. Schovali jsme se do příjemného stínu mladé břízy. Nechala proniknout svou korunou velmi málo paprsků zářijového dne. Ty, co nedopadly zrovna na zem, se nám mihotaly po celém těle jako zářiví okouzlující tanečníci.

Obrátila jsem k Elliotovi Springsteenovi hlavu. ,,Znal jsi ji dobře?" otázala jsem se měkce s citem. Litovala jsem všech. Oskara, Ehhiota, dcerky Megan i Martyho spočívajícího kousek od nás.

Tentokrát se neotočil na mne. Byl zničený. Hleděl s tupým výrazem před sebe.

,,Znali jsme se dva dny. Ale i to stačilo, abych o ní věděl úplně všechno."

Rozplakal se.

Nárazová vlna smutku mne zaplavila také. Ale jemu jsem nestačila. On se v ní už topil. Doufám, že nikdy nenastane den, kdy už nad ní znovu nepolapí dech.

,,V-vím, ž-že ti m-musím připadat jako s-s-slaboch, že b-brečím," pronesl trhavě mezi vzlyky, které mi rvaly srdce; ,,a-ale ona je m-m-mrtvá k-kvůli mně, byla t-to moje v-vina. M-Majo, t-tolik mi ji p-p-připomínáš a j-já s-se bojím, ž-že o t-tebe přijdu t-také. M-měl jsem t-tam z-zůstat, a nikdy t-tě n-nepotkat!"

Prudce se na mne se zarudlou a od slz vlhkou tváří otočil.

,,Už nechci, aby kvůli mně někdo další zemřel!"