Ehhiot

Kapitola třicátá druhá - Strážníkova první lež

Blížili jsme se k recepci. Odkašlal jsem si. Prohrábl si volnou rukou navlhlé vlasy. Otřel si potící se čelo. Pohrával jsem si s mou nehynoucí Nokií v kapse kabátu. Dělal jsem všechno možné proto, jen abych zahnal čas do kouta. Ovšem neúspěšně; byli jsme jako ve zpomaleném záběru. O to víc jsem se bránil pokušení stanout v tváří v tvář všem, kteří námi opovrhovali.

K mé úlevě se naše kroky zastavily před až k bílé záři vyleštěnému pultíku. Nahodil jsem můj dosud nekolísající úsměv. Měl jsem co dělat, aby mi nezvadl.
Postarší recepční hluboko usazená v kožené židli, jako dobře stravovaná kvočna, se ke mně uráčila zvednout zrak.

,,Co si... přejete?" začínala se pomalu vyprosťovat ze spárů křesla v podobě ručních podpěrek. V půli zvedání se najednou zastavila. Vyplašeně hleděla do země.

Zasekla se.

Snažila se to nedat najevo, a tak se nazpět zarazila do hlubin křesla. ,,Co si přejete, pane?" zopakovala větu znovu, protentokrát trochu přívětivěji.

,,Ehm... dobrý den, chtěl jsem se vás zeptat: Tady můj bratr-" vzal jsem Elliota pod pažemi a zvedl ho do vzduchu a lehce ho posadil na onen pult, aby na něj mohla také vidět.

,,Prokristapána, co se ti stalo, chlapče?" nenechala mne dokončit větu. Hrom do té ženské. Mohl jsem se jen modlit, aby Strážník neplácl nějakou blbost. Mezitím mu jen zpovzdálí židle zkoumala bílý pletenec kapesníků a obvazů. ,,D-dobrý den, no, víte, j-já jsem spadl..."

Nastala chvilka hrozivého napětí.

,,...z-ze stromu, spadl jsem n-na chodník vedle, když jsem lezl na strom, protože mi tam u-uvízl míč. Víte, my jsme hráli f-fotbal."

Oddechl jsem si. Spolkla to i s navijákem. Plno lidí si myslí, že nemám cit. Že nemám... srdce. Pche. Na místě, kde by se správně mělo nacházet, se ozval podivný záchvěv. On pro mě lhal. Strážník, Ten Dobrý Kluk pro mou činy pošpiněnou maličkost udělal nemístnou věc. Prázdnota v mém nitru netušila, zda je správné, že se mé rebelii podvoluje.

,,No, dobrá, nebudu vás už zdržovat. Podle velikosti rány soudím, že to bude naštěstí mírnější poranění." Vzhlédla a upírala na něj zpod zelených brýlí kalné oči. ,,Pokud necítíš bolest někde jinde, asi bych vám doporučila pana doktora Krognera. Je to dětský lékař."

,,A myslíte, že nás vezme? I přesto, že u něj nejsme registrovaní? Víte, my nejsme odtud, a bude to jenom jednou," žadonil jsem. Přikývla. ,,Vezme vás, i když nejste objednaní. On by pomohl každému, ba i zdarma. Je to dobrej chlap. Ten by vám měl pomoci. A kdyby to bylo něco ...pro specializovanější pány doktory, určitě vás pošle dál za nimi." Ukázala nám, jakým směrem se vydat, v jakém patře se čekárna nachází a kde nezabloudit, popřípadě koho se optat, kdybychom se ztratili. Za to jsem jí byl dlužen.

Sesadil jsem Stráníka zpět na zem. ,,Děkujeme," rozšířil jsem naposledy úsměv. Recepční jen s mírným škubnutím koutků úst mávla rukou a čekala, až se vzdálíme, aby se mohla vyprostit z onoho tvrdohlavého kusu nábytku.

Brázdili jsme z poloviny liduprázdné chodby. Čím dále jsme se vzdalovali středu střediska, tím více bylo vylidněno; nehledě na to, že každého doktora, ať už se nacházel v té nejodlehlejší postranní uličce, bylo nutně potřeba.

Museli jsme překonat pět poschodí a několik zatáček, než jsme se ocitli v zeleno-bílé čekárně. Pozdravili jsme matku se dvěma dětmi a druhou ženu s chlapcem, kteří akorát mizeli ve dveřích ordinace. Z úst se nám samovolně vyhrnul zdvořilý pozdrav. Mladší žena nám odpověděla, ačkoliv měla co dělat, aby ukočírovala její malé nezbedné ratolesti.

Oba jsme zasedli co nejblíže k oknu. Byl to už náš takový zvyk. Být co nejvíc v ústraní.

Čas nám unikal mezi prsty. Elliot si zaujatě prohlížel obrázky zveličených dětí se zlomenou rukou, bolavým zubním kazem či popáleninami na prstech. I přes jeho podivný koníček, který představovala záliba v románech pro dospělé, byl stále tím malým klukem, kterému udělá radost i z půlky okrouhaná zelená pastelka. Bezstarostně kopal nohama nad chladnou podlahou; jako by jeho bystrý duch doopravdy zapomněl, proč tu těma nohama vlastně stříhá vzduch. Krátili jsme si dlouhou chvíli Strážníkovou oblíbenou hrou, říkal jí ,Vyjmenovaná.' Kdykoliv zaznělo toto slovo o pěti slabikách, musel jsem z mé dosti omezené představivosti vydolovat slova nadřazená, jako například nábytek nebo sport, a on měl vymýšlet slova podřazená. Pro Elliota zábava, pro mě další věc k lámání hlavy.

Před pár minutami jsem vygeneroval slovo ovoce, a zrovna když Strážník vyřkl šťasten hrušku, otevřely se dveře a vykoukla z nich zdravotní sestřička a řekla nezaujatě: ,,Další!"

Probudil jsem se z bdělého spánku, kterým jsem občas trpěl, a s překvapením zjistil, že řada je skutečně na nás. Žádné matky. Žádné děti. Jen my dva. Zvedl jsem se z místa a dumal nad tím, jak nám ten čas tak rychle utekl. Nebo jak utekli ti lidé.

Tyčil jsem se nad ním jako nějaká nedosažitelná věž se špicí v nedohlednu. Bratr ke mně s nově nabytým strachem vzhlédl. ,,To zvládneme, Strážníku. Už jsme zažili horší věci," sdělil jsem mu nepříliš rozevřenými rty. Nepřesvědčen pokýval hlavou. Asi nemusím říkat, že si myslel opak.

Snažil jsem se probudit určitou autoritu, abych zkrátka působil dojmem, že jsem si svého postavení jako vychovatel Strážníka plně vědom. Nohou už jsem do místnosti rázně vkročil, jenže jsem nepočítal s jedním příkrým, ale zásadním detailem. A tím byl horní rám dveří.

Sbohem, hrdosti.

Prudce jsem se praštil doprostřed čela. Rána jako když odpálíte ohňostroj. Ten se mi s jiskřivým prskáním míhal pod víčky očí. Jen tak tak se náraz vyhnul kořeni nosu, nezapomínaje mých očí. Jak mi reflex velil, sklonil jsem se a rukou si mnul pohmožděné místo. Má výška má plno výhod, avšak tyto zkušenosti patří k těm méně příjemným. Elliot po mém boku opožděně překvapeně vyjekl.

Sestřička se mne se starostí optala, zda jsem v pořádku. Doktor se zpočátku ze slušnosti rovněž přesvědčil, jestli se mi nic nestalo. ,,No pozor, pane, dalšího pacienta nepotřebujeme!" zasmál s srdečním, dunivým smíchem. ,,O-omlouvám se, pane doktore... dobrý den... eh, promiňte," potopil jsem zbytek mé ztracené cti. Doktor se už uklidnil a Strážníkovi pokynul, aby se posadil.