Ehhiot

Kapitola první - Domov

Zaprášený štěrk mi neustále křupal pod podrážkami mých starých dobrých kožených bot.

Taťka mi je jednou koupil k mým osmým narozeninám. Ten den si přesně pamatuju. Bylo to sluncem zalité dopoledne koncem srpna. Vybrala jsem si je v jednom zapadlém, téměř prehistorickém krámku na rohu zapomenuté ulice. Jakmile jsem je tehdy spatřila za výlohou bazaru, bylo mi nad slunce jasné, že je musím mít.

V mých mladých, nevinných očích jsem viděla kolem nich vyvolenou svatozář, jako to bývá v dětských animovaných seriálech. Jenže jakmile jsem si je poprvé vyzkoušela, zjistila jsem, že mají velikost čtyřicet jedna. Ale jako nejspíš každému osmiletému tvrdohlavému dítěti mi to bylo úplně fuk. V tom to bylo ještě prímovější, že mi byly velké. Cítila jsem se v nich jako pravá, nefalšovaná kovbojka.

Majitel pomalu krachujícího starožitnictví na nás s otcem nejistě hleděl - zda je koupíme, či nikoliv.

Až nyní jsem si uvědomila, v jaké finanční krizi se asi musel nacházet. Táta si mě nejistě přeměřil, zda je opravdu chci. Bez okolků s obrovským nadšením jsem horlivě přikyvovala.

,,Dobře, bereme je," řekl otec rozradostnělému majiteli, který s nefalšovaným nadšením mezitím balil obří boty do kartonové krabice z druhé ruky.

,,A kolikpak ti je, malá slečno?" zeptal se mě mile majitel (pokud si správně pamatuji, jmenoval se pan Laskins, otcův známý pouze od vidění).

,,Osm!" řekla jsem hrdě, jako bych byla už velká. Tehdy jsem si v duchu pomyslela: já ti dám, malá.

,,Dobrá tedy, nos je hrdě a s úctou; dal mi je jeden statečný kovboj, a řekl mi, abych je prodal jenom tomu, kdo se o ně bude nadmíru pěkně starat," řekl mi do tváře podávajíc moje vysněné boty. S radostí jsem je popadla a přikyvovala.

Už je tomu osm let. Musela jsem se nad tou šťastnou vzpomínkou pousmát. Od té doby jsem je nosila ve dne v noci, až do teď. Levou botu jsem pojmenovala Ten a pravou Nessee. Jedině spolu, pohromadě, dávají smysluplné jméno. A tak to má být.

Dnes jsem bohužel s Nessee omylem šlápla do zákeřné pasti od mých podlých spolužáků. Pouze jsem si šla sednout na své místo do předposlední lavice, když v tom mi Lucas hodil před cestu shnilé plesnivé jablko. S velkým žuchnutím jsem sebou doslova práskla na zem.

Ale na to už jsem dávno zvyklá. Pořád si mne dobírají kvůli tomu, že mám, podle nich, vidlácké vzezření - rezavé liščí vlasy spletené do ledabylých copů; hnědé, nejčastěji nošené džínové kalhoty a žluté bavlněné tričko s bílým, podle mě elegantním límečkem. A to jsem já, Maja Leeová, šestnáctiletá holka z farmy, žijící se svým ovdovělým tátou.

Mé velké hnědé oříškové oči se smály na všechno, co spatřily. Pod nimi byly, jako zrní ledabyle rozsypané pihy. A nejníže, pod stejně pihovatým nosem, byly plné rty, které rády přijímaly nemalé porce čokoládou obsypané křupavé sušenky.

A to, na co jsem na sobě nedala dopustit, byl náhrdelník ve tvaru letícího ptáčka po mé mamince.

Říkávala mi, že jí celý život přinášel samé štěstí. Jenže na co mamce ptáček nestačil, byla rakovina. Leukémie. Předala mi ho na smrtelné posteli a z posledních slov, která kdy vyřkla, byla ta, abych si ho buďto nechala - aby přinášel radost a štěstí mně. Nebo abych ho předala dál někomu, kdo si ho opravdu zaslouží.

Už ho mám u sebe šest let. Šest předlouhých let. Taťka se dosud s tou strašnou ztrátou nikdy zcela nevyrovnal. Ale nesmíme tolik lpět na minulosti. Jinak nás smutek dočista zničí. I přes to mi maminka nesmírně chybí.