Ehhiot

Kapitola třicátá - Za východu slunce

Celou noc jsem nemohl oka zamhouřit. V hlavě mi celý čas vířily myšlenky o Romim a Rickym. Už si na ně matně vzpomínám... Pro Romiho byl typický ten jeho černý umolousaný kabát. Nechtějte vědět, kolikrát ho v životě pral. Respektive nepral.

Visel mu na ramenou vždycky, pokud tedy nebylo léto. To ho nosil pouze kolem pasu. Jeho odhodlané, modravé ledové oči mu zářily zpod špinavě blonďatých, rovných pramínků vlasů. Pod levým okem na líci měl jasně viditelnou, tmavou jizvu. Nebyla nijak zvlášť velká, ale zato hluboká. Řekl mi, že si ji přivodil, když jako malý spadl na ostré kamínky, mezitím, co pádil ze koly domů s jedničkou v kapse, což byla, jak se mi svěřil, vzácnost.

Jeho výška mě jako chlapce ohromovala. Nechce se mi věřit, že už jsem stejně, ba i vyšší než byl kdy on. Stal se mou životní autoritou. Jen málokdy jsem se mu odhodlal vzepřít. Zda vůbec kdy.

Avšak každý má někoho, kdo je jeho ráži podobně nakloněn, anebo ji harmonicky vyvažuje. Nejspíš hádáte správně. Ricky, ten byl jeho přesným opakem. Byl menší, než bývá běžný chlapecký průměr jeho vrstevníků. Do svých devatenácti let strašil s černými brýlemi se silnými obroučkami, později je nahradily praktičtější kontaktní čočky. Romi mu je někdy brával a hrával si s nimi, jako kdyby byly mikroskopem. Jeho pohled hořko-čokoládových očí by obměkčil i sebejistějšího rváče. Byl jako můj druhý bratr.

Shlédl jsem k Maje opřenou o mé pravé rameno. Tvrdě spala.

(Jsem mrtvá. Jsem mrtvá kvůli ...tobě.)

Ještě nejsem připravený ti cokoliv říct. Ještě ne. Povzdechl jsem si. Ach, co se mi to jen děje? Nemůžu tomu věřit, ...ale život se mi možná nazpět vrací do pevně zajetých kolejí. Kam ale můj vlak jede? Na jakou nepravděpodobnou trať se to bezhlavě vydal? Dojede do cíle celý a... v pořádku?

Stále zasněný jsem shledal, že začíná pomalu svítat. Nad malými pahorky kopců se sápaly vzhůru zlatavé paprsky slunce.

Zaznamenal jsem, že vůz začíná zpomalovat a zahýbat doprava. Do obličeje se mi nahrnul svěží vánek. Opatrně jsem se vymanil z Majina objetí a vykoukl zpoza zadní části auta.

,,...jo a Steve, jestli si mezitím odsvištíš někam do tramtárie, tak mi už ale opravdu rupnou nervy. Ty mě jednou dostaneš do cvokhauzu." To Jerry, ryšavý spolujezdec, právě vystupoval z pravých dvířek Nissanu.

S bušícím srdcem jsem se odvrátil. Jestli nás najdou, je konečná. Podruhé jsem se odhodlal pohlédnout Jerryho směrem. Právě v ten okamžik konal zády k nám potřebu. Nastartované auto s námi rychlostí nadskakovalo.

,,E... Ehhiote?" zeptala se rozespalá Maja. Zprudka jsem se k ní otočil a dal si ukazováček před pusu na znamení, aby nevydala ani hlásku. Rozšířily se jí panenky a v sedě se s rukou na ústech narovnala. Strachem jsme se co nejvíce zády zapřeli o konec kabiny auta.

Zaslechli jsme vracejícího se zrzka. Ještě předtím, než zavřel dveře vozidla jsme postřehli: ,,No, to se teda divim, Steve, ty se nějak podezřele překonáváš," řekl uznale. ,,Že tys mi zas něco proved? Kápni božskou!"

,,Co si o mě myslíš? Spolehlivost je moje druhý jméno."

,,Nech si zdát, Steve. Nech si zdát."

Oba jsme si oddechli, že nás doposud neodhalili. Prozatím. Kupodivu nenašli Katy.

,,Ehhiote?" zeptala se tiše Maja.

,,Ano? Copak?"

,,Až nastane ta pravá chvíle, musíme něco udělat. Budeme se jim muset sami ukázat dřív, než nás odhalí oni. Pokud nás ovšem nenapadne lepší řešení. Souhlasíš?"