Ehhiot

Kapitola devátá - Skok do května roku 2008

,,Ehhiote?"

,,Ano?"

,,Pro jistotu nebudeme s nikým mluvit, pokud to nebude nezbytné a nebudeme navazovat zbytečně oční kontakt, ano?"

Naplněn ohromnou nervozitou se souhlasem pokýval hlavou.

,,Dobře; - neboj, zvládneme to," vyřkla jsem, spíše pro můj vlastní klid. Katy nás bez jakéhokoliv odporu poslušně následovala. Tu a tam sice odběhla a zkoumala okolí, ale okamžitě se vrátila.

Postupně jsme se dostávali ke středu města. Chvílemi chodíme pomalu, chvílemi rychle, to proto, že se zde Ehhiot necítí zrovna dvakrát ve své kůži (a já také moc ne). Vycházela odtud taková nepříjemná, upjatá atmosféra.

Vycítila jsem, že má neuvěřitelnou vůli se držet, aby nekoukal okolo sebe na jemu zcela určitě nové, a nesmírně zajímavé předměty, jako je kupříkladu pouliční lampa či rudý hydrant.

Stále se naše ruce držely co to šlo. Plosky jeho nohou neustále tiše šelestily o pískem znečištěný chodník plný výmolů vyšlapaných lety chůze. Pevně jsem mu sevřela paži.

Blížila se k nám dívka s pečlivě uvázanými různobarevnými dredy, se sluchátky na uších, tlusté, černé linky a řasenka jí jistě účelně zvýrazňovaly blankytně modré pichlavé oči. Na hrudi se jí vyjímalo potrhané tričko s nápisem rockové kapely, kterou znám pouze mlhavě. Černé džíny byly potrhané zrovna tak.

Nejspíš měla původně v plánu kolem nás projít naprosto bez povšimnutí, jako bychom byli pouhý vzduch - to dělá nejspíš každému, kdo jí zkříží cestu.

Jakmile odlepila zrak od displeje jejího mobilu, nejdřív na mě pohlédla naprosto bez zájmu, a pak jí spočinul pohled na Ehhiotovi.

Naprosto nečekaně z ní vyšlo: ,,No ty vole!" vyprskla, jakoby pila imaginární nápoj.

Ehhiot na ní nechápavě pohlédl, když v tom si uvědomil, že by radši neměl na nikoho koukat, a tak bleskurychle přesunul zrak do výlohy řeznictví, jež stálo hned vedle nás.

Šokován těkal zraky mezi nejrůznějším masitým zbožím ,,Lahůdkářství U Bartyho," jak se podnik nazýval.
Nejspíš nikdy neviděl takové množství bezvládných zvířecích těl. Vsadila bych všechno na jednu kartu, že zřídkakdy pozřel živočišné maso. Musela jsem ho rychle odtáhnout pryč, kdo ví, co by se stalo.

Ohlédla jsem se, zda nás někdo nepozoruje. Dívka už naštěstí mizela za nejbližším rohem.

,,To nic, nic se neděje," chlácholila jsem ho. Nereagoval. Jediné, co si pravděpodobně v tento okamžik přál, bylo dostat se odtud urychleně pryč.

Nedaleko od nás si hověl nějaký nenápadný second hand mezi dvěma domy, ještě podle mého odhadu, postavených v šedesátých letech. Urychleně jsem naše kroky do něj nasměrovala.

Vešli jsme do staré, ošuntělé budovy, která mi připomínala nevrlého buldoka. Katy musela postát venku, protože na cedulce stálo ,,Zvířectvu vstup přísně zakázán". Katy nezbývalo nic jiného, než se poohlédnout po jiné zábavě.

~~~

Taková nenápadná kočička, ta si může zaběhnout kam se jí jen zachce. Naše hlavní zvířecí hrdinka směřovala své věčně toulavé tlapky k již zmíněnému řeznictví.

Vábila ji tam, tedy aspoň pro ni, neodolatelná vůně.

Valila svá dychtivá, avšak zklamaná kukadla na kýty, šunky, paštiky, párky a další podobné pochutiny za prosklenou ozdobenou tabulí obchodu, protože ve skrytu duše tušila, že je to maximálně jediná věc, kterou zmůže.