A Piece of Art

TŘICÁTÁ TŘETÍ

Robin protočila oči. Sama toho měla dost, bělma měla zarudlá a vypadala, že každou chvíli usne.

„Ale pokud vím, tak mu někdo trochu opepřil koktejl."

Nerozuměla mu, to poznal podle staženého obočí.

„Někdo mu do pití přilil tequilu navíc," zopakoval.

Nahrbila se a sklonila zrak k hrnku kávy před sebou. Pak něco neochotně naškrábala, a aniž by se na něj podívala, přisunula text k němu. „Vím, že to od nás bylo hnusný. Ale chtěla jsem, aby se trochu odreagoval. Nevěděla jsem, že se pak takhle ztříská."

To znamenalo, že nevěděla, že se políbili. Dante totiž nepředpokládal, že se Arthur opil jen tak bez důvodu.

Vylil vychladlou kávu do dřezu, z ledničky, na které visela fotka jich tří z plavby kolem západního pobřeží, vytáhl láhev vychlazené vody a s lahvičkou s aspiriny v ruce tiše zaklepal na dveře Arthurovy ložnice. Když ani napodruhé nepřišla odpověď, vzal za kliku.

Kvůli staženým žaluziím bylo v pokoji příjemné šero. Na podlaze vedle postele ležel bledě modrý kýbl – při bližším prozkoumání Dante zjistil, že není prázdný – a Arthurovu existenci dokazovala jen zpod přikrývek vykukující noha s napůl staženou bílou ponožkou.

V nohách postele ležely Arthurovy džíny a černý svetr – Dante je složil a položil na židli u pracovního stolu. Na noční stolek postavil vedle brýlí láhev vody a aspiriny; právě tehdy se ta hromada přikrývek pohnula a Dante málem vykřikl. Chytil se za srdce a tiše zaklel.

Arthur něco nesrozumitelného zabručel, zpod polštáře vystrčil ruku a chvíli s ní šátral po prostěradle, jako by něco hledal. Dante přemýšlel, jestli by se ho neměl dotknout, ale Arthur náhle svou snahu vzdal a místo toho jen vyznakoval něčí jméno – abecední znaky Dantovi dělaly problém, předpokládal ale, že se ptal po Robin.

„Arthure, to jsem já," ozval se hloupě.

Ruka klesla a vzápětí se objevila hlava. Vlasy měl zcuchané, na tváři obtisk přeloženého povlečení a pod očima obrovské temné kruhy. V obličeji byl pobledlý, víc než obvykle, a chvíli se jen zmateně rozhlížel kolem sebe, než se chytil za spánek a přejel si dlaní po obličeji.

„Da-Dante," vykoktal a pokusil se posadit. Nakonec se jen zhrouceně zapřel o čelo postele. Pohlédl na zatažené žaluzie a pak na vodu na stolku. Dante mu ji bez řečí podal i s pilulkami. „Už musíme vstávat?" zeptal se, když zapil dva aspiriny.

„Ne," rozesmál se Dante. Toužil... vlastně nevěděl, co chtěl udělat dřív. Obejmout ho, zajet mu rukama do vlasů, políbit ho. Teď, když věděl, jaké je smět se ho dotýkat, bylo těžké svému vnitřnímu hlasu odolat. Nakonec jsem sklonil zrak. Už se rozhodl, jak bude k té záležitosti přistupovat, a nebylo cesty zpět. „Jak ti je?"

„Kde je Robin?"

„Už odjela. Počítám, že každou chvíli přistane."

Arthur se zamračil: „Co je za den?"

„Neděle. Budou čtyři."

„Už nikdy nebudu pít," zaúpěl.

„Robin říkala, že tohle řekneš," zasmál se a poprvé se odhodlal zvednout hlavu. Vypadal stále stejně – unaveně, ale roztomile. „Přinesl jsem kafe, chceš?"

Chvíli nepřítomně zíral před sebe, pak kývl. „Jo."

„Tak fajn, jenom odnesu tohle," ukázal na kýbl mezi svýma nohama. „Pokud to teda ještě nebudeš potřebovat."