Chci tančit jenom s tebou

•19

Ten den měl být jeden z nejhezčích dnů v mém životě. Ale stala se z něj noční můra!

***

,,Děti za námi přijdou do hlavní haly za třicet minout. Doufám, že jste rozdělili dárky pro holčičky a chlapečky. Né každá holčička by chtěla klučičí auto." zasmála se pani učitelka. Sklopila jsem pohled k mé tašce, ve které se nacházely modře zabalené dárky, kterých bylo opravdu jen pár, ty měli na starost převážně kluci, poté růžově zabalené a pak v mé kabelce ležel jeden se speciálním fialovým obalem.

Cítila jsem na sobě něčí pohled a porozhlédla jsem se. Lila. Ruce jsem pevně zatnula v pěst. Ani ona ti dneska nesmí zkazit náladu, Marinette. Pomyslela jsem si.

Vyběhli jsme dovnitř, abychom vše stihli. Ivan, Max a Kim společně nesli velký vánoční stromeček a Myléne za nimi cupitala s taškou plnou ozdob.

Stromeček postavili doprostřed sálu a my mohli začít zdobit. Neznámé paže se ovinuly kolem mého ramene. ,,Jsem na tebe hrdá kočko!" řekla Alya.

,,Oni si to zaslouží, zaslouží si být šťastní." usmála jsem se.

Desítkami různých barev jsme zdobily stromek, místností jsme rozestavěli světélka, všechno vypadalo tak kouzelně.

,,Už jen stačí dát na vrchol hvězdu a máme hotovo." řekla hrdě pani učitelka.

,,Myslím, že by to měla udělat Marinette, je to její zásluha!" řekla Lila. Ve tváři měla falešný úsměv. Tady něco nesedí.. pomyslím si.

Podívala jsem se na vrchol stromku, který byl nejmíň dvakrát tak vysoký jako já. Ztěžka jsem polkla. Vtom ostatní začali skandovat : ,,Marinette, Marinette!"

,,Dobře." souhlasila jsem a kluci přinesli štafle, které používali na vyvěšení světýlek a postavili je blízko stromku.

Sotva se mé nohy dotkly posledního schodu klidně jsem vydechla. Opatrně jsem dala hvězdu na vrchol stromu. Sama pro sebe jsem se usmála. ,,Perfektní."

V ten moment se vše odehrálo tak rychle, že jsem se nestačila ani nadechnout. Uslyšela jsem Lilin výkřik, poté jsem ucítila, že se pode mnou již nenachází pevné schůdky a mé tělo padá volným pádem z výšky nejméně tří metrů na tvrdou zem.

Slyšela jsem křik, nebyla jsem si jistá, jestli to byl můj nebo ostatních. Jen jsem pevně přitiskla oči k sobě a čekala na bolestivý pád.

Ucítila jsem náraz, něčí ruce mě pevně svíraly k sobě. Naše těla spoutána k sobě pevně přistály na zemi a párkrát se přetočily po studené podlaze. V uších mi pískalo a já nedokázala vnímat nic jiného. Pokusila jsem se otevřít oči, ale můj zrak byl tak moc rozostřený, že jsem je zase zavřela.

,,Bože můj, jste v pořádku?!" uslyšela jsem křik, když pískot v uších pomalu ustupoval.

Zvedla jsem pomalu hlavu a snažila se uvědomit, co se stalo. Jediné co jsem vnímala byly ruce, které pevně svírali mé boky a tělo, které uchránilo to mé před tvrdým dopadem.

,,Marinette, Adriene?!" slyšela jsem naléhavý hlas a snažila se sebrat síly odpovědět. Když v ten moment jsem si uvědomila, co jsem právě slyšela.
Adrien?!

,,Panebože." vydechla jsem a snažila jsem se sebrat síly a slézt z něj. Cítila jsem něčí paže, které mě vzali do náruče a posadily na lavičku.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se hlas, ale já nedokázala vnímat nic jiného, než jeho obličej, upíral svůj pohled do mých očí a snažil se vzpamatovat.