Děsivé Příběhy z Ledničky

Promises

Po otcově smrti si máma nemohla dovolit malý třípokojový domek na úpatí hor, kde jsem vyrostl. Byli jsme nuceni se přestěhovat do starší ošklivější části města a netřeba říkat, že to byla jen další věc, která přispívala ke zdrcujícímu pocitu ztráty, se kterým jsme se teď vypořádávali. Nenáviděl jsem to město, nenáviděl jsem novou školu, do které jsem musel chodit, když mi to moje zdraví dovolovalo, ale ze všeho nejvíc jsem nenáviděl náš nový domov a prázdný pocit, který z něj bez otcovy přítomnosti vyzařoval. On v tom domě nikdy nežil, tyhle zdi nikdy neslyšely jeho hrdelní smích, ani nečinně nepřihlížely tomu, jak seděl a předčítal mi, když jsem zrovna bojoval s nějakou nemocí. V té době byl pro mě ten dům zdrojem úzkosti. Byl starý, podle toho, co mi matka řekla postavený někde kolem roku 1920. byl starobylý, chladný a zdálo se, že je v havarijním stavu. Bílá barva se venku na nesčetných místech odlupovala; dřevěná podlaha byla zprohýbaná a poďobaná a i tráva na zahradě zůstávala hnědá po celý rok.

Dům měl jen dvě malé ložnice, koupelnu, malou staromódní kuchyni a plesnivý obývák, který vypadal, jako by ho tam stavaři přidali na poslední chvíli. Štítil jsem se toho domu; když v noci všechno utichlo, prkna v podlaze skřípala a okna byla tak stará a špinavá, že propouštěla jen velmi málo světla. Můj pokoj byl umístěný v zadní části domu a byl tak malý, že jsem měl místo akorát pro mou postel a malý prádelník.

V domě jsme byli asi šest týdnů, když jsem si všiml, že v tu se ději nějaké divné věci, hlavně v noci. Vrátil jsem se domů ze školy a zjistil, že postel, kterou jsem ráno ustlal byla rozházená. Oblečení ze skříně bylo k matčině nelibosti občas poházené po pokoji a další malé věci jako okna nebo dveře se otvíraly a zavíraly podle vlastní vůle. Nejvíc znepokojující událost, na kterou si vzpomínám se stala poté, co mě máma uložila do postele. Díval jsem se na strop a snažil se rozhodnout, jestli skvrna na stropě připomíná psa nebo jezdce. Začínal jsem usínat a zavírat oči. Moje myšlenky klouzaly blíže ke snům, když jsem u mé postele zaslechl škrábání. Postel byla umístěna v rohu rovnoběžně s dveřmi a naproti stála skříň, pár stop od postele. Mávnul jsem nad tím rukou, stejně jako nad spoustou nevysvětlitelných zvuků, které se v noci ozývaly domem a znovu začal usínat, zase jsem ten zvuk zaslechl. Tentokrát to bylo hlasitější nezaměnitelné škrábání a zdálo se více záměrné. Zadržel jsem dech, zavřel oči a soustředil všechnu svou pozornost na rozluštění zvuku.

Tentokrát, když se to stalo to rozhodně bylo hlasitější a zdálo se, že to má rytmus, který by to normálně nemělo být. Bylo to skoro jako Morseovka, jako by to škrábání mělo sdělovat nějakou zprávu. Dostal jsem pocit, že se to nesnažilo říct „Loď v tísni" ani nic tak světského nebo typického. Nedokážu vysvětlit proč, ale ten zvuk mě začal zneklidňovat, jako by byl přirozeně špatný. Chlupy na zátylku se mi postavily a přikrývku jsem si přitahoval blíž a blíž k tělu. Občas to přestalo, a pak to zase začalo vždycky v tom samém rytmu. Škrábání, škrábání a škrábání následované krátkou pauzou, a pak škrábání a škrábání. Ležel tam jako zkamenělý, naprosto soustředěný na tento zvuk, ale neschopný zavolat na mámu, jejíž pokoj byl na druhé straně.

V ústech jsem měl sucho a neustále se olizoval a polykal, abych do mých úst dostal nějakou vlhkost. Najednou škrábání přestalo uprostřed řady a místo něj se ozvalo lomcování dveří do skříně. Dveře od skříně byly skládací a posuvné s dřevěnými lištami. Divil jsem se, že hluk ještě nevzbudil mou matku a nevstala, aby se podívala, proč jsem vstal z postele. Lomcování bylo naléhavější, dokonce násilné a možná proto jsem znovu objevil schopnosti křičet. Křičel jsem z plných plic, dokud můj pokoj nenaplnilo světlo a ve dveřích jsem viděl máminu siluetu.

„Co se děje, zlatíčko?" řekla máma ospale s obavami v hlase. Posadil jsem se v posteli a nespouštěl oči ze dveří od skříně.

„Mami, někdo je v... ve skříni." Párkrát zamrkala, aby odstranila zbývající rozmazanost a přešla ke dveřím od skříně. Se strašným skřípěním otevřela dveře a když okamžitě neviděla žádného bubáka, začala odhrnovat oblečení, aby mi ukázala, že tu žádný vetřelec není. „Vidíš zlatíčko, nikdo tu není, byl to jenom špatný sen."