A Piece of Art

SEDMNÁCTÁ

„Chápu. Snad," usmál se rozpačitě a prohrábl si vlasy. „Takže ti nevadí, když přijede Robin? Jen na pár dní."

Vzpomněl si na Arthurovu profilovou fotografii na Facebooku a přikývl.

Usmál se a pak úplně obrátil. „Můžeme spolu udělat zítra ten rozhovor?"

Dante se uchechtnul: „No jo, náš domácí úkol. Do kdy to je?"

„Do pátku."

„Času dost."

Arthur si odkašlal: „Bude to chtít hodně energie a úprav. A... myslíš, že bysme mohli udělat nějaký fotky?"

Zvedl hlavu, nahodil téměř katalogový úsměv a natočil si pramen rezavých vlasů na prst: „Takový?"

Rozesmál se: „Měl jsem v hlavě něco víc spontánního a autentickýho, ale je to na tobě."

„Ty umíš fotit?"

Pokrčil rameny: „Mám vlastní foťák, na střední jsem psal do sportovní rubriky a fotil všechny školní akce."

„Hezký," pokýval uznale Dante hlavou. „Já jsem byl na střední ve školním sboru, ale vyhodili mě odtud."

„Proč? Vždyť na tom teď děláš kariéru, ne?"

Dante se rozesmál: „Jednou jsem vzal kytaru z učebny hudebky a rozmlátil jsem s ní vitrínu na chodbě. Dlouhej příběh."

Arthur chvíli nechápavě zíral před sebe, ale pak se přidal k jeho smíchu. „Radši se nebudu ptát."

Dante sklonil hlavu a jen vší silou si zachovával úsměv na rtech. „Někdy ti to třeba povím."

Sklidili ze stolu, Arthur přes všechny Dantovy protesty, aby to nechal na jindy, umyl nádobí a společně se pak posadili na pohovku. Dante zesílil přehrávač, vyměnil Jefferson Airplane za Stone Temple Pilots, hodil si nohy na stůl a omylem shodil hrneček, do kterého si ráno udělal čaj.

„Tak proto nemáš žádnej normální hrnek," poznamenal Arthur.

„No dovol," nafoukl se Dante teatrálně, „já všechny svoje hrnky miluju navzdory jejich nedokonalostem a hendikepům."

„Proto jich máš dvacet?"

„Je to jejich domov, Arte, nemůžu je jen tak vyhodit na ulici. To se nedokonalým dětem nedělá."

Arthur se pousmál, sebral hrneček ze země a postavil ho zpět na stůl – samozřejmě dostatečně daleko od hran a od Danta. „Co to interview? Máš zítra čas?"

„Mám pocit, že Lennon mi naplánovala dělání smetanových srdíček do hrnků s kafem."

„A kdy se vrátíš z práce?"

Dante pokrčil rameny a pak se napřímil. „Teď si vzpomínám, že Lennon byla tak hodná, že mi udělala program v tetovacím salonu. Takže fakt netuším, kdy přijdu."

Arthura to zaujalo: „Necháš se tetovat, nebo tetuješ?"

„Možná tě to překvapí, ale nedokážu nakreslit ani rovnou čáru tužkou," přiznal se se smíchem. „Takže to radši nechávám na jiných."

„A už víš, co si necháš udělat?"

„To je ale otázek – nech si nějaký na ten rozhovor."

Jenže Arthura to tentokrát nerozhodilo, jak očekával. „Sbírám podklady."

„Plánuju nějaký žlutý květy."