Kapitola čtyřicet osm

424 32 11
                                    

Niall

Seděl jsem v rohu cely a pohrával si se svými nehty. Liam odpočíval na své "posteli". I když skutečně netuším, zda se tomu tak dá říkat. Povzdechnul jsem si a zvedl se.

"Je tu taková nuda", zakňoural jsem a zaklonil hlavu. Svým zrakem jsem se zaměřil na strop.

"Zvykej si. Tady budeme trávit celej zbytek našeho zazobaného života", zamrmlal pod nosem Liam a já pokroutil hlavou.

"Pesimisto"

"Mám být snad pozitivní? Tak jo. "Ježiši, to je senzace, že jsme tu zavřený! Vůbec mi to nevadí! Dokonalost sama o sobě!"", změnil hlas a já se zamračil.

"Však mi se odsud dostaneme", prohlásil jsem a on se zasmál. Poté se na mě podíval.

"To bych moc rád věděl, jak to chceš udělat", vysmál se mi a posadil se na postel. Zíral na mě jak idiot a čekal, co ze mě vypadne.

"Musíš mě nechat přemýšlet", řekl jsem a začal chodit sem a tam.

"Jsme zachráněni! Niall má totiž plán, jak nás dostat z basy!", zaradoval se falešně a ironicky Liam. Nakonec se otočil ke mě zády a hleděl si svého. Však já na něco přijdu.

Zrak mi padl na mladého hlídače, který chodil sem a tam kolem cel. Usmál jsem se a přešel k mřížím. Opřel jsem se o ně tak, aby mi ruce vyčuhovali z cely ven. On si toho všiml a zamračil se.

"Hej! Ty tam!", zvolal a rychlým krokem se rozešel mým směrem.

"Já?", ukázal jsem na svou hruď, se stálým úsměvem na tváři.

"Jo ty!", odvětil mi a stoupnul si přede mě.

"Co ty ruce venku?", zeptal se a dal ruce v bok. Jako holčička. Musel jsem se zasmát.

"Přijde ti něco k smíchu?", zavrčel na mě a já sklonil zrak na své nohy. Ale stále jsem se smál. Liam se otočil a zahleděl se na mě. Vůbec nechápal, co dělám. Hlupáček.

"Vy mi přijdete k smíchu", promluvil jsem a podíval se mu do jeho ksichtu.

"Řekl sis o to", řekl. Za opaskem měl klíčky, které vytáhl.

"Jen počkej, ty si to odskáčeš", mrmlal si spíše pro sebe.

"Dočkám se toho vůbec?", uchechtl jsem se a on mě totálně propálil pohledem. Nakonec našel klice, kterými celu odemkl.

"Hurá!", zaradoval jsem se ironicky a on mě vytáhl. Dal jsem Liamovi znamení, než mě narval na zeď ten policajtík.

"Budeš se mi smát?", zvýšil hlas a mé ruce dal do velice nepříjemné pozice za mými zády. Nevydržel jsem to a trochu syknul.

"Co ty blonďatej zmrde?", pošeptal mi do ucha a na síle přitlačil. Li, rychle.

"Sklidněte hormon...", zašeptal jsem a on mi narval tvář úplně na zeď. To už opravdu bolelo. Píchalo mě to v kříži.

"Tě nechám tak zbít, ty svině jedna, že se normálně posereš", řekl.

"To si nemyslím", ozval se hlas a najednou on povolil. Pustil se mě a já slyšel ránu. Otočil jsem se a usmál se. Ten policista ležel v bezvědomí na zemi a nad nim stál Liam.

"To byla hračka", řekl a já ho rychle obejmul.

"Vidíš, jak to jde, když se samozřejmě chce, že?", pochválil jsem ho a pak se podíval na toho cajtíka.

"A co teď?", zeptal se mě Liam.

"Přesně vím, co uděláme"

                                     xxx

"Nechápu, že jsou skutečně tak stupidní", řekl Liam, když jsme nastoupili do auta.

"Nechápu, jak tě nemohli poznat", řekl jsem. Liam vytáhl klíčky a odepl mi pouta. Sundal jsem si je a on zatím vyrazil na silnici.

"Jak nám na to mohli vůbec skočit? A jak tě nemohli poznat?", smál jsem se jejich nulové inteligenci.

"To skutečně vypadám jako polda?", zeptal se mě Liam a já pokroutil hlavou.

"Ani trošku", zasmál jsem se. Chytl jsem jeho ruku a on se na mě podíval.

"Zvládli jsme to", řekl jsem a on se usmál.

"To ano"

"A teď už jen vyzvednout kluky z děcáku a utéct"

"Hodně daleko"

"Někam kde bude klid"

"A budeme šťastný". Budeme konečně rodina...

Další kapitolka je tu🙈

Niam zatím ani neví, že je ještě čeká boj o děcka🤓

Criminal Parents /DOKONČENO/Where stories live. Discover now