Criminal Parents /DOKONČENO/

Kapitola dvacet sedm

Liam

Další ráno mě probudilo ranní světlo, přicházející z venku. Unaveně jsem zivnul a pak se posadil na postel. Jako reflex jsem se podíval na místo, kde ležel Niall. Nebo spíše měl ležet. Nebyl tu. Což mi bylo divné. Nikdy nevstal dříve než já. Něco se muselo stát. Zvedl jsem se z postele a nasadil si boxerky, abych po domě nechodil nahý. Ani mobil neměl v nabíječe. Viděl jsem jen odkrytou deku.

"Kam se poděl", pošeptal jsem sám sobě a pak jsem se rychlým krokem přemístil k schodum, po kterých jsem rychle seběhl dolů. Přemístil jsem se do obýváku, kde jsem rozsvitil. Hned na to jsem se zarazil.

"Nialle?". On se na mě podíval a já viděl ty zarudlé oči od slz. Už na dálku jsem zaregistroval, jak se třásl.

"Co se stalo?", přešel jsem k němu a kleknul si k němu.

"Charlie...", popotahnul a pak začal popadat dech.

"Co je s Charliem?", zeptal jsem se a pohladil ho po stehně. On se rozbrečel a pak do sebe kopl panáka.

"Nialle, vyklop to!", zvýšil jsem na něj hlas. Byl jsem z toho všeho nervózní.

"Umřel...", vzlyknul. Já úplně ztuhl.

"Cože?", špitnul jsem.

"Umřel... umřel mi před očima. Snažil jsem se ho zachránit, ale... neslo to?! Selhal jsem?!", vykřikl a já na nic nečekal a ihned si ho přitáhl k sobě do náruče.

"No tak, neplakej", řekl jsem mu a začal ho hladit po zádech.

"Je to má vina", vzlyknul hlasitě.

"To není v žádném případě"

"Ale je! Kdybych byl dostatečně silný, mohl jsem ho z pod toho trámu vysvodit!", vyjekl a já se na něj podíval.

"Proč jsi mě nevzbudil?", zeptal jsem se ho. Uvědomění, že jsem svého kamaráda mohl zachránit, mě ničilo.

"Nechtěl jsem tě do toho zatahovat... navíc jsem nevěděl že to bude tak vážné, omlouvám se", chtěl znovu začít brečet, ale já ho jemně políbil na rty a pak ho pohladil za zátylkem.

"Nemysli na to... mělo se to státi. Bůh to tak chtěl a ty si to nevyčítej", řekl jsem mu. I když mě to uvnitř ničilo. Niall zavřel oči a začal hluboce nadechovat a vydechovat, aby se mohl uklidnit.

"Osud změnit nikdy nemůžeš", dodal jsem a on se na mě podíval.

"Máš pravdu. Jen je to hrozné...", špitnul a sklopil zrak.

"Bohužel... to patří k naší práci", řekl jsem a pomohl mu na nohy. On kývl a usmál se.

"Půjdu udělat snídani, ty zatím běž vzbudit, kluky. Něco podnikneme", řekl Niall a já se lehce zasmál.

"Mají zaracha, vzpomínáš?", připomněl jsem mu a on si vzpomněl.

"A jooo". Pak se plácl do čela.

"Jsem to ale hlava děravá", dodal.

"Tak budou s námi celý den uklízet. Je neděle, tak se bude uklízet celičký dům", řekl mi a já fňukl.

"Uklízení neeee", řekl jsem zdlouhavě.

"Ale ano. Běž je probudit, naplnim vaše břicha a jde se do práce", řekl natěšeně a pak odešel do kuchyně. A já si povzdechnul. Bůh nám pomáhej... Ale ať si nemyslí, zjistím, kdo Charlieho zabil. A pomstim ho...

Další kapitolka je tuuu❤️