Kapitola třicet jedna

550 52 13
                                    

Louis

Strašně mě to užíralo. To štěňátko potřebuje pomoc! Je tam zavřené a možná tam bude do konce svého života! A kdo mu pomůže? Nikdo!!!

Pokroutil jsem hlavou a pak se zvedl. Nenechám to tak. Prostě nemůžu. Po špičkách jsem vyšel na chodbu a zamířil k Liamově pracovně. Pootevřel jsem dveře a ujistil se, že tam není. K mému štěstí, nebyl. Vklouzl jsem dovnitř a zavřel dveře. Přicupital jsem k pracovnímu stolu a otevřel šuplík pod nim. Někde tu přeci musí být peníze. Hledal jsem, hledal a hledal, ale když jsem otevřel poslední šuplík, zadrhl jsem se. Zrak mi padl na zbraň. Na pistoli. Vzal jsem si ji do rukou, ale hned pod ní jsem spatřil peníze. Nechápal jsem, proč tu strejda Liam schovává pistoli. Na ochranu? Neměl jsem páru. Zahodil jsem to za hlavu a vyměnil pistoli za peníze. Zavřel jsem šuplik a vyšel z místnosti. Založil jsem si peníze do kapsy a zapnul si mikinu. Přehodil jsem si kapuci přes hlavu a seběhl schody dolů. Nakoukl jsem do obýváku, kde byl Liam a Harry, jak hrajou nějakou přiblblou stolní hru. Odfrkl jsem si a proklouzl ke dveřím, kde jsem si rychle nasadil tenisky. Pak jsem potichu otevřel dveře, ihned na to jsem je zavřel. Dobrý. Proklouzl jsem. Teď už jen najít ten obchod...

xxx

Běžel jsem ulicí, ve které měl být zverimex. Když jsem konečně k němu doběhl, ta paní, myslím, že se jmenovala Stacy, obchod zavírala a pomalu odchazela.

"Paní! Počkejte!", zakřičel jsem z plných plic. Ale pak se zastavil a začal popadat dech. Naštěstí mě zaslechla a otočila se.

"Ano, chlapče?". Já se na ni podíval a udělal pár kroků k ní.

"Chci si koupit toho pejska", řekl jsem ji narovinu, neztrácejíc čas.

"Už jsem zavřela, maličký-"

"Mám peníze", řekl jsem a začal hrabat peníze v kapsách. Vytáhl jsem všechny bankovky a drobáky, co jsem na sobě měl, a pak ji je dal. Ona chvilku koukala, než si to začala přepočítávat. Já netrpělivě čekal. Pohupoval jsem se na špičkách a přikousával si nehty. Ona si hned na to povzdechla.

"Je mi líto, ale chybí ti ještě 250£", oznámila a chtěla mi vrátit peníze, ale já odmítal.

"J-Já... ale víc nemám. Vždyť je to spoustu peněz, paní", řekl jsem ji.

"Není to dostatečné množství. Nemohu ti ho prodat", pokroutila hlavou a já se skrz sklo podíval na to štěňátko, které tam tak bez života leželo v kleci. Byl smutnej. Přistoupil jsem ke sklu a položil svoje malé dlaně na výlohu.

"On mě potřebuje. Vždyť... řekněte mi, kdo naposledy přišel, že si ho chce koupit?", zeptal jsem se a podíval se na ni.

"Už dlouho nikdo", odpověděla a já se na něj znovu podíval.

"Já mu chci dat šanci, paní. Já vím, že je to zodpovědnost a že musím mu dávat najist a uklízet hovna a tak... ale já nechci, aby celý svůj život strávil v té kleci. Na to je příliš mladý. Má celý život před sebou... a beze mě si neužije ani sekundu", vysvětlil jsem a opět se na ni podíval.

"Já vás prosím z hloubi svého srdíčka, nechte si ty peníze a dejte mi ho. Slibuji, že nebudete litovat", poprosil jsem ji a začal na ni dělat ty štěněčí oči. Ona uvažovala. Nevěděla, co mi má říct. Než si povzdechla a vytáhla klice od zverimexu. A mě se rozzářila očka.

"Fajn", odpověděla a odemkla.

"Děkuji! Děkuji!", vyjekl jsem radostně a přeběhl ke kleci, kde bylo štěňátko. To se začalo ihned lepit na to sklíčko.

"Slyšel jsi to?! Jdeš se mnou domu!", zaječel jsem radostně a to stěně se rozštěkalo radostí. Paní zalezla do zadu a otevřela klec s pejskem. Vzala ho a přenesla ho ke mě.

"Je tvoje", podala mi ho a on mě ihned začal oblizovat.

"Děkuji moc! Jste moc hodná!", řekl jsem a pak se začal smát na to štěňátko. Ona se jen usmívala.

"Nemáš zač. Ale teď už mazej domů", řekla mi a já se štěnětem vyběhl před obchod.

"Teď už seš v bezpečí", řekl jsem a pohladil ho po srsti.

"Postarám se o tebe..."

Další kapitolka🥰

Criminal Parents /DOKONČENO/Kde žijí příběhy. Začni objevovat