A Piece of Art

DEVÁTÁ

„Já o tom nezačal."

„Nevěřím, že by se tě na to ptala," řekla Lennon a dala si ruce v bok.

„Zeptala se mě, co si myslím o kamarádech s výhodama," pokrčil rameny Dante.

Povzdechla si. „A co jsi jí řekl?"

„Dost na to, aby věděla, do čeho by se mnou šla."

Přikývla: „Prý si to musí nechat projít hlavou. Už je dlouho sama, hledala přítele."

„Jo, tipoval bych, že tak za týden mi zavolá."

„Aby ti řekla, jak se rozhodla?"

Dante se ušklíbl. „Aby mi řekla, kde bydlí."

Lennon mlčela. Dlouho mu hleděla do zářících hnědých očí a pak frustrovaně vzdychla. „Proč jsem ji s tebou vůbec seznamovala," zaúpěla.

„A uvědom si, že jen za týden ranních směn," připomněl jí provokativně Dante.

„Já vím," vyjekla, začala tiše nadávat a on nemohl jinak než se smát. „Budeš na ni hodnej, je to moje kamarádka. A já jsem tvoje šéfová."

„Nevydírej," protočil oči. „A znáš mě."

„No právě."

Než stihl zareagovat, nějaká slečna si objednala dýňové latté a Lennon se jí musela věnovat. Pozoroval ji, jak nasadila svůj pracovní úsměv vyhrazený pro zákazníky, poděkovala za směšně nízké dýško a zvládla se u toho tvářit až dojímavě vděčně. Měl chuť si do uší strčit sluchátka, schoulit se do svého křesla u okna, přes hlavu si přetáhnout pruhovanou deku a vypít další šálek černého čaje. Tentokrát možná se třemi cukry.

Když konečně směna skončila, vytratil se dřív, než po něm Lennon stihla něco chtít. Koneckonců nebyl jediný, kdo jí měl pomoct podnik uklidit a zavřít. Chryzantéma za uchem mu za těch několik hodin strávených v práci trochu zvadla – některé lístky jí unaveně visely dolů a už tolik nezářila barvami, jako když ji dostal. Přes mobilní aplikaci si domů objednal asijské nudle a jen co skopl v předsíni boty, udělal přesně to, po čem toužil celý zbytek směny – s dekou přes hlavu se schoulil do klubíčka do křesla, z jedné cigarety vyklepal tabák a přibalil ho k trošce marihuany do bílého papírku. Jointa si zapálil a popel odklepával ven z otevřeného okna.

Aniž by cokoli řekl, zaplatil poslíčkovi, který se na něj potutelně usmíval, za donášku jídla, trochu se v nudlích pohrabal a pak v křesle usnul.

V pokoji byla tma. Skrze okna sem tam pronikala světla z ulice a od projíždějících aut, digitální hodiny na mikrovlnce ukazovaly půl jedenácté. A Danta všechno bolelo. Měl přeležený krk, ztuhlé nohy a do levé paže ho chytla křeč. Z konferenčního stolku sebral vystydlé nudle, rozsvítil si ve vedlejším pokoji – v duchu jej skoro nazval Arthurovým pokojem – a posadil se za piano. Do úst si dal několik soust nudlí najednou a pak papírový box položil na křídlo.

Popaměti zahrál Bohemian Rhapsody, přidal k tomu několik improvizací na skladby Eltona Johna a Adele a místo aby v jednu ráno reagoval na bušení na domovní dveře, šel si do kuchyně udělat další hrnek čaje. Se třemi cukry, jak si sliboval.

Právě zaléval čajový sáček horkou vodou, když se na konferenčním stolku v obýváku rozblikal mobil. Párkrát zavibroval a Dante se pokusil na dálku přečíst, kdo ho sháněl. Beztak tipoval, že to bude jen Netflix s doporučením nějaké nové reality show, která se z naprosto nepochopitelných důvodů za tři dny své existence vyhoupla do top pětky na žebříčku oblíbenosti v USA a kterou Dante v žádném případě neměl zájem sledovat – možná si díl nebo dva pustí zítra ráno.

Jenže když bral mobil do ruky, blikal mu Messenger. Respektive příchozí zpráva od Arthura DeLucy.

Arthur: Ahoj, neruším?

Arthur: Mám za dva týdny odevzdávat interview a chtěl jsem se zeptat, jestli bys o to neměl zájem?

Dante: Napsat to interview za tebe? Ne, dík.

Arthur: Víš, jak jsem to myslel – jestli bych ho mohl udělat s tebou.

Dante: A tím mě vyhoupnout v žebříčku celebrit? Pak bych mohl navýšit ceny svých služeb na TripAdvisoru o dva dolary.

Arthur: A to už bys mohl přispívat na ty africký děti.

Dante: Přemýšlel jsem spíš o tygrech bengálských. Ale uvidíme.

Arthur: Nejde to do žádnýho plátku, vyberou z celýho ročníku tři a ty otisknou v dalším čísle univerzitních novin.

Dante: Tak to abych ty ceny zase snížil...

Arthur: Víš, kdo všechno čte univerzitní noviny?

Dante: Ty?

Arthur: Jo. A pár dalších.

Dante: To je vizitka...

Arthur: Nech si to projít hlavou. Prosím. Nikoho jinýho asi neseženu.

Dante: Vy na škole nemáte kurzy paparazzi? To bys měl celebrit...

Arthur: Žurnalistika je seriózní obor.

Dante: Samozřejmě.

Arthur: Nedokážu říct, jestli to je ironie...

Dante: To si povíme v pátek v Centralu. Můžeme to udělat rovnou tam.

Arthur: To by asi šlo...

Dante: Bude to autentický! Představ si to: Sedím na barové stoličce s opilým Dantem Sterlingem. Mírou jeho úspěchu jsou jeho promile.

Arthur: Dobře, uděláme to ještě než půjdeš na pódium.

Dante: Škoda. S tím by ses do těch novin určitě dostal.

Neuvědomil si, že během své konverzace s Arthurem se vrátil zpátky do pokoje a posadil se k pianu. Napil se čaje ze svého hrnku, postavil ho i s mobilem na křídlo vedle nudlí a dal se do hraní.

Přemýšlel, proč byl Arthur DeLuca v jednu ráno vzhůru. Nejspíš to měl připisovat škole, věděl, že studenty nutí dělat různé věci – brečet nad sešitem z matematiky, brečet těsně před testem z matematiky a pak na záchodech po testu z matematiky. Nutí studenty zůstávat až nekřesťansky dlouho vzhůru (a to i v případě, že se jedná o křesťanskou školu), vynechávat jídla a pak se přecpávat o půlnoci. Nad sešitem z matematiky. Alespoň takhle si vybavoval poslední dva ročníky, které strávil na škole.

Bezmyšlenkovitě začal hrát Na krásném modrém Dunaji, skladbu, kterou si pamatoval ještě z dob, které strávil v hudební škole. Rozesmál se, když se znovu ozvalo bušení na dveře.

„Pane Sterlingu, uvědomte si, že nejste v domě sám!" ozval se tlumený křik jeho sousedky paní Lewisové.

Zaklapl piano, do pusy si nacpal zbytek nudlí, zapil je přeslazeným čajem a usnul na gauči.