Sherlock Holmes?|Sherlock BBC

Kapitola 23.

Odemkla jsem dveře, vešla jsem do bytu a zamkla jsem za sebou. Sundala jsem si boty, kabát jsem pověsila na věšák a zamířila jsem do ložnice. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a vlasy jsem si stáhla do culíku. Přesunula jsem se do kuchyně a uvařila jsem si horký čaj. Když jsem začala zalévat čaj, na rádiu zrovna pustili mou oblíbenou skladbu hranou na housle. Usmála jsem se, uvolnila jsem se a užívala jsem si kombinaci krásné hudby a vůně čerstvě zalitého čaje. Byla to příjemná změna po předcházejícím stresu. Vzala jsem si čaj s sebou na gauč a odpočívala jsem. Když skladba dohrála, zarazila jsem se. Zapínala jsem vůbec rádio? Odložila jsem si hrnek na konferenční stolek a postavila jsem se. Určitě jsem rádio nezapínala. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, ale nikdo v místnosti nebyl. Přešla jsem k rádiu a vypnula jsem ho. Následně jsem rozsvítila všechna světla, která jsem ve svém obývacím pokoji spojeném s kuchyní mohla najít. Opřela jsem se o linku a zhluboka jsem se nadechla. Jako bych najednou slyšela kroky v chodbě. Otočila jsem se tak, abych viděla do chodby a čekala jsem. Kroky přestaly. Člověk by po tolika krocích musel dojít buď do kuchyně, nebo by vyšel ven z bytu. Ale dveře byly zamčené. Začínám být paranoidní? Už ani u sebe doma jsem se necítila bezpečně. Rychle jsem přešla k chodbě a rozsvítila v ní světla. Nikdo tam nebyl. Prošla jsem chodbou a rozsvítila jsem každé světlo v každé místnosti, kterou jsem v bytě měla. Nikde nikdo. Rozhodla jsem se, že si půjdu lehnout. Jakmile jsem ale vešla do pokoje, veškerá únava mě přešla. Převlékla jsem se do černých tepláků, trika a mikiny, obula jsem si tenisky a do kapsy jsem si s sebou vzala mobil a cigarety. Znovu jsem prošla celý byt až do kuchyně a začala jsem vypínat světla. Najednou se mi zdálo, jako bych znovu slyšela ty kroky v chodbě. Raději jsem tedy nechala v celém bytě rozsvíceno, odemkla jsem si, vyšla jsem na chodbu, rozhlédla jsem se a když jsem nikoho neviděla, zase jsem za sebou zamkla. 

Když jsem vyšla na ulici, znovu jsem se kolem sebe rozhlédla. Zapálila jsem si cigaretu a vydala jsem se nočními londýnskými ulicemi neznámo kam. Trvalo mi půl hodiny a několik cigaret, než jsem našla podnik, který měl v tuto dobu otevřeno. A to vše jen proto, abych si vzpomněla, že jsem si s sebou nevzala žádné peníze. V duchu jsem se proklela a začala jsem prohledávat své kapsy. Našla jsem několik zapadlých drobných, které dohromady dávaly pár liber akorát tak na levný drink. Vešla jsem do podniku, ve kterém sedělo pár celkem slušně vypadajících lidí. Objednala jsem si ten nejlevnější drink, který měli v nabídce a posadila jsem se na stoličku u baru. Byla jsem zmatená, omámená tabákem a neschopná jakékoliv dedukce, kterou bych normálně už dávno provedla. Vyzkoušela jsem tedy alespoň svůj nejmenší trik, který často spoustu lidí překvapoval. Otočila jsem hlavu a dívala jsem se lidem kolem sebe na nohavice u kalhot. Ale v šeru, které v baru panovalo a bez brýlí nebo čoček jsem si možných chloupků od domácího mazlíčka neměla šanci všimnout. Mezitím mi už barman donesl drink. Hned jsem mu ho zaplatila a dala jsem se do pití. Pomalu jsem usrkávala ze svého drinku a pozorovala jsem barmana, který mi byl v této situaci nejblíž. Jako by alkohol podpořil mou dedukci. Brýle už nebyly potřeba a v celém baru jako by se rozsvítilo. Už po prvních dvou doušcích jsem se na mladíka za barem dokázala mnohem více soustředit.
Žádné chloupky od domácího mazlíčka, perfektně, čerstvě nagelované vlasy, což může znamenat pouze noční směnu, nebo jemné upravení před příchodem nového zákazníka. Boty nové a vyleštěné, jinak oblečení starší, lehce ošoupané, nejspíš vypůjčené od firmy.
Cítila jsem se opět zpátky ve svém živlu. Kopla jsem do sebe poslední loky drinku ze skleničky a opustila jsem podnik. Zapálila jsem si další cigaretu a vydala jsem se po chodníku směrem k centru Londýna. Den byl ještě daleko a únava stále nepřicházela. Když jsem se dostala do centra, kouřila jsem už nejmíň třetí cigaretu za sebou. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ale nijak mi to nevadilo. Se skloněnou hlavou jsem procházela ulicemi Londýna, až jsem se dostala před Mycroftovu firmu. Bylo jediné štěstí, že jsem měla následující týden dovolenou, jelikož jsem si nebyla vůbec jistá, v jakém stavu budu ráno. Dokouřila jsem cigaretu, odhodila jsem nedopalek a rozešla jsem se dál směrem do centra. Nestihla jsem ujít moc daleko a do někoho jsem narazila. 
,,Pardon.'' zamumlala jsem a chtěla jsem pokračovat dál, ale osoba mě chytla za loket a přidržela si mne.
,,Katherine?''

Další kapitola je na světě. Nic moc se tu nestalo, ale popravdě mě tato kapitola bavila psát zatím asi nejvíc. 
Pokud se vám příběh líbí, nezapomeňte pro něj hlasovat a v komentářích se můžete podělit o svůj názor.