Sherlock Holmes?|Sherlock BBC

Kapitola 2.

,,Katie!'' uslyšela jsem za sebou zavolání. Otočila jsem se. Jimmy stál pod rozkvetlou třešní v parku a mával na mě.
,,Jimmy?'' zašeptala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že už se vrátil. ,,Jimmy!'' zopakovala jsem znovu a víc nahlas. Rozběhla jsem se k němu a vběhla mu do náruče. Jimmy mě objal a usmál se na mě.
,,Jak to, že už si se vrátil?'' zeptala jsem se ho. Jimmy se na mě podíval prázdným výrazem. Park zmizel a přijelo taxi. Jimmy beze slova nastoupil a odjel.
,,Nevrátil jsem se...'' zašeptal jeho hlas. Zněl mi v uších. Když jsem si uši zakryla, šepot byl pořád hlasitější a hlasitější...

Vzbudil mě cinkot budíku. Posadila jsem se na posteli a zamáčkla jsem budík. Na tvářích jsem cítila teplé slzy. Zpod polštáře jsem vytáhla kapesník, vysmrkala jsem se do něj a otřela jsem si oči. Byl to jenom sen... Snažila jsem se se uklidnit. Ale moc mi to nešlo. Ráda bych viděla Jimmyho zase zpátky. S nadějí jsem se podívala vedle sebe na druhou půlku postele. Ta ale byla prázdná. Jak jinak. Vzpomněla jsem si na to, co jsem si řekla včera odpoledne. Musím zapomenout. Na Jimmyho, na všechno kolem něj. Podívala jsem se na budík. Bylo sedm hodin ráno. Musela jsem si jít najít novou práci.

Vyšla jsem z bytu a zamknula jsem za sebou dveře. Byla jsem připravená si jít hledat novou práci. V černých šatech, béžovém kabátku, černých lodičkách, s kabelkou do ruky a lehkým nalíčením jsem se vydala do víru Londýna. Na ulicích už to žilo. Bylo půl deváté ráno, lidé jeli do práce, vozili děti do školy. Prošla jsem pár ulic a zastavila jsem se před poradnou pro hledání práce. Když jsem vešla dovnitř, sedělo tam celkem hodně lidí. Posadila jsem se na sedačku dál ode všech. Začala jsem si prohlížet lidi v místnosti. Všichni vypadali spíš chudě a vyčerpaně. Někteří byli i vyhublí a pár lidí si mě podivně prohlíželo. V krku se mi udělal knedlík. Začala jsem si připadat divně. Jako bych práci ani nepotřebovala. Peněz jsem měla dost, třeba dva měsíce bych mohla přežít ještě z našetřených peněz z minulé práce. Vstala jsem tedy a vyšla ven. Práci jsem sice potřebovala, ale ti lidé vevnitř jí potřebovali víc.

Seděla jsem v kavárně a čekala jsem, až mi číšnice přinese kapučíno se šlehačkou. Začínala jsem být trochu zoufalá. Prošla jsem alespoň půlku Londýna a nenašla jsem žádnou jinou realitku, která by nabízela jakákoliv místa na práci. Všude bylo buďto moc lidí, nebo neměli místa. Všimla jsem si, že číšnice mi už na talířku nesla kávu. Seděla jsem u stolu u dveří. Číšnice přinesla kávu, ale když mi jí podávala, do dveří vstoupil nejspíš podnikatel nebo majitel nějaké firmy, do číšnice strčil a ona svojí kávu převrhla. Vylila jí převážně na ubrus, ale zasáhla i můj kabát.
,,Moc se omlouvám slečno.'' číšnice se začala omlouvat a hodila přes rameno vražedný pohled na toho podnikatele.
,,Ne, to já se omlouvám. Neměl jsem ty dveře otevřít tak prudce. Jenom jsem zrovna něco musel vyřešit.'' omluvil se podnikatel a podal mi balíček papírových kapesníčků.
,,Děkuji.'' poděkovala jsem mu a začala jsem si čistit kabát.
,,Napište to na mě a doneste tady slečně ještě jedno kapučíno. A mně černou kávu, prosím.'' číšnice přikývla a odnesla prázdnou skleničku zpátky za bar.
,,Můžu si přisednout?'' zeptal se mě podnikatel.
,,Ano, samozřejmě.'' přikývla jsem. Posadil se naproti mě a svoji tašku s deštníkem odložil na vedlejší židli.
,,Ještě jednou se omlouvám. A mohl bych se představit. Jsem Mycroft Holmes.'' podal mi ruku a já mu jí stiskla.
,,Katherine Walkerová.'' usmála jsem se a začala jsem znova čistit svůj kabát. ,,Bože.'' zaklela jsem si a dál jsem drhla kabát.
,,Nedrhněte ho tolik, ať ho úplně nezničíte.'' napomenul mě. Zasmála jsem se a rozhodila jsem rukama.
,,No jo, jenže jinak to nepůjde. Potřebuji ještě někam jít a nemám čas skočit si domů. Je to přes půlku Londýna.'' pokrčila jsem rameny.
,,Můžeme skočit do mé firmy. Je to odsud asi deset minut chůze.'' když si všimnul mého pohledu, vysvětlil mi to. ,,Vlastním firmu nedaleko odtud. Moc bych nerozebíral, co se tam dělá. Ale můžu vám říct, že i přes to, že to není žádná hromadná pračka, tak pračku ve firmě máme. A i sušičku.'' Usmála jsem se.
,,A vám by nevadilo prát naprosto cizí slečně kabát ve své firmě? Co kdybych něco ukradla?'' zeptala jsem se a ušklíbla jsem se.
,,Nevadí mi to. A nic byste neukradla, a i kdyby, máme celkem dobré zabezpečení.'' mrknul na mě a já jsem se zasmála.
,,Tak uvidíme, jak moc dobré to zabezpečení je.''

Když jsme dorazili před mrakodrap a k němu připojenou ještě jednu budovu uprostřed města, zastavili jsme.
,,Takže, tohle je ta firma?'' zeptala jsem se.
,,Ano, to je ona. Takový můj celoživotní úspěch, který se, jak doufám, bude ještě rozvíjet.'' Když jsem se na Mycrofta podívala, měl výraz pyšného rodiče. Musela jsem si odkašlat abych se nezačala smát. Vešli jsme dovnitř a zamířili jsme přes velkou vstupní halu až na druhou stranu, tam, kde by měl začínat mrakodrap. Zastavili jsme před výtahem a čekali jsme, než sjede dolů. ,,Kolik to má pater?'' zeptala jsem se a dívala jsem se prosklenými zdmi ven.
,,Padesát osm.'' odpověděl Mycroft bez sebemenšího vzrušení.
,,Padesát osm?'' zeptala jsem se ho ještě jednou. Přišlo mi neuvěřitelný, že jen tak nějaká firma měla padesát osm poschodí. Pak mi ale došlo, co Mycroft říkal. Že se mnou nechce moc probírat, co se v jeho firmě dělá. Zatím firma vypadala, jako obyčejné kanceláře, ale já si začala dávat informace dohromady. To je můj zlozvyk. Vždycky ve všem hledám ty nejtitěrnější poznatky. I v obyčejných lidech. Přejela jsem Mycrofta pohledem. Moje mozkové závity začaly pracovat na plné obrátky. To se mi už dlouho nestalo. Od té doby, co mi Jimmy řekl, že bude muset někdy v blízké době odjet. Zakroutila jsem hlavou. Už zase jsem na něj myslela. Rychle jsem začala dávat dohromady fakta a informace o firmě a Mycroftovi, abych na Jimmyho nemusela myslet.

Mycroft: slušně oblečený, sako nové a čisté. Muselo být nedávno vyprané. Spíš úplně nové a včera vyprané, bylo na něm i málo smítek prachu. Na nohavicích žádná srst. To znamenalo, že nemá psa ani kočku, či jiné domácí zvíře, které pouští chlupy. Jedině, že by měl protialergenní zvíře, tedy bez chlupů. Na prsteníčku na pravé ruce není prstýnek, tudíž není ženatý. Rovný postoj a držení těla svědčí o dobrém vychování. Nejspíš ho vychovávali prarodiče, jelikož pořád mluvil spisovně, a tak prostě prarodiče vychovávají. Chtějí mít vnoučata vychovaná. A teď k firmě. Pracovalo se tady na něčem, co Mycroft nechtěl moc řešit. Taky tvrdil, že mají celkem dobré zabezpečení. Podle jeho povahy to bude zabezpečení nejlepší, které je možné mít. Mycroft by nechtěl, aby se do jeho firmy někdo dostal. Takže zabezpečení vládní armády. V každém rohu, který jsem zatím viděla, byly alespoň dvě kamery. Mycroft měl pod dozorem každý milimetr celé budovy. Kabely od kamer vedly nahoru. Tím pádem do stropu. Nikdo nemá celý systém řízení kamer v přízemí, to by bylo nelogické. Takže nejlíp v nejvyšším patře mrakodrapu. Tam by taky měla být Mycroftova kancelář. Ale řídící systém na kamery bude spíš o patro níž. Kdyby firmu někdo přepadl a chtěl by se dostat ke kamerám, dostane se hned i k Mycroftovi...

Z myšlenek mě vyvedlo zapípání výtahu. Nastoupili jsme do něj a Mycroft kliknul na tlačítko 58. Takže malá část teorie se potvrdila. Kancelář má Mycroft v nejvyšším patře. S ním tam bude nejspíš i jeho sekretářka. Přes sklo výtahu šlo vidět na celý Londýn. Podívala jsem se na hodinky a zapnula jsem stopky. Před patnácti vteřinami jsme vyrazili. Chtěla jsem si změřit, jak dlouho jede výtah nahoru.  Zatímco výtah jel, podívala jsem se na ovládací panel s čísly pater. Nejvíce ošoupané byly ty s čísly čtyřicet až čtyřicet devět. Takže jsem si domyslela, že číslem padesát začíná něco, k čemu se člověk nepotřeboval dostávat tak často. Takže patra s čísly čtyřicet až čtyřicet devět byly kanceláře zaměstnanců.

Výtah znovu zapípal a vytrhnul mě z přemýšlení. Podívala jsem se na stopky. Tři minuty a pět vteřin. Když k času přičtu ještě prvních pár sekund, dostanu výsledek tři minuty a dvacet vteřin.  Usmála jsem se a přepla jsem hodinky zpátky na hodiny. Bylo čtvrt na čtyři odpoledne. Vyšli jsme s Mycroftem z výtahu a zamířili jsme k jeho sekretářce.
,,Miriam, dala byste prát tady slečně kabát?'' zeptal se Mycroft sekretářky. Miriam přikývla a vzala si ode mě kabát.
,,Děkuji.'' usmála jsem se na Miriam. Bylo jí asi kolem padesáti. Když jsem si jí prohlédla lépe, uviděla jsem srst nalepenou na lodičkách. Takže měla domácího mazlíčka, podle srsti yorkšíra. Znova jsem se usmála a vešla jsem za Mycroftem do kanceláře. Mycroft mi pokynul a já si sedla na křeslo z druhé strany stolu, než kde seděl on.