HIS BATTLE SLAVE (Newtmas) [DOKONČENO]

36.

"Sešli jsme se zde, jako každý rok, abychom se lépe mezi sebou poznali a tím pádem věděli, až přebereme otěže firem našich rodičů, kdo bude náš spojenec, a kdo ne," říkal se skleničkou vína, ve společenské místnosti plné ke zdi přikovaných otroků (včetně Toma) a jejich teenagerských majitelů v nóbl oblečení, Oliver.

"Dnes je nás tu o jednoho více. Pan Wentworth konečně usoudil, že je Newt natolik vyzrálý mít vlastní zvíře, tudíž se odteď může," mrkl na mě, "a bude s radostí účastnit. Nyní mi odpusťte můj slovník, ale," odkašlal si, "ten kripl z druhé nejbohatší rodiny - Blackových - zase nedorazil. Říká se o něm, že nevylézá z domu. Je to asociální imbecil, co myslíte?" Ostatní se smáli, až to celým palácem posouvalo.

Docela rád bych ho poznal.

"Brendo!" vykřikl jsem jméno dívky, kterou jsem viděl jen jednou a přesto se stala mojí nejlepší kamarádkou.

"Newte!" skočila mi ta bláznivá vědkyně do objetí.

"Mmmh, chyběl jsi mi."

Zasmál jsem se, "kecáš," a pustil ji.

Bouchla mě pěstí do ramene. "Viděl jsi prcky? Teresa je teď tak šťastná!" celá se rozzářila.

Píchlo mě u srdíčka, ale přesto jsem polknul nepříjemný pocit a zeptal se, "máš jejich fotku?"

Ihned vytáhla telefon a ukázala mi dvě holohlavá mimina. Měly oči po Tommym~

No dobře! Možná se mi i trochu líbí.

"Ukaž je Tomovi," zatnul jsem svaly v krku, aby se mi nezlomil hlas, "bude šťastnej."

Brenda odfrčela a já z dálky sledoval rozšiřující se úsměv na tváři své lásky. Na chvíli jsem se cítil sám, i když tento pokoj byl zaplněný lidmi. Něco jako, když jste na rodinném setkání, ale nějak nezapadáte, rozumíme si?

Zezadu si mě k sobě přitáhly obří ruce. DL mě otočil k sobě a setřel mi jednu neposednou slzičku.

"Dyť nebrečím," ohradil jsem se a on jen přikývl, jakože ví.

"Bobe, zapni telku - MTV!" rozkázal Oliver svému sluhovi.

"Hlasování začne každou chvíli. Nyní se hlasuje pouze přes mobilní aplikaci. Otisk prstu identifikuje voliče, čímž se zabrání možnosti více hlasů na jednu osobu. Pravidla znáte, pro přijetí zákonu je třeba 3/4 hlasů obyčejných občanů naší země a 3 hlasy členů našich deseti rodin. Zákon nabude platnosti ihned po zveřejnění výsledků voleb. Kdo nevolí, má se za to, že je proti návrhu zákonu. A o osudu jakého zákonů budeme dnes rozhodovat? Jedná se o zákon zrušení arén, otroků a jejich zápasů. Tak co, zachováme tuto kratochvíli nebo dáme možnost žít normální život všem?"

"DO PSÍ PRDELE, BOBE! PŘEPNI TU PÍČOVINU. M-T-V ROZUMÍŠ?"

Cinknul mi telefon oznamující začátek voleb. Přihlásil jsem se dotykem prstu. Zobrazil se můj profil se zlatou korunkou nad jménem. Neváhal jsem a klikl na jediné tlačítko, zelenou bublinku potvrzující hlas pro přijetí zákona.

"Děcka, co byste řekli na flašku?!" ozval se zase Oliver.

Nadšené ječení, křičení a pískání se rozléhalo místností.

"Do kruhu, do kruhu!" svolával vsechny.

Brenda se ke mně přihnala s tím, že také dala hlas. "Máme šanci," hlesl jsem šťastně.

"Tady ti nikdo další nebude souhlasit, Newte. Ani rodiče..." povzdechla si a šli jsme se prosadit.

"Musíme prostě věřit~" vydechl jsem a v duchu se modlil.