HIS BATTLE SLAVE (Newtmas) [DOKONČENO]

2.

Ukrást otci klíč byla poněkud komplikovaná záležitost, ale po čtvrtém dni se naskytla příležitost.  Z pracovny se ozýval veselý smích muže, jehož rodina byla druhou nejbohatší a mého otce, zatímco jeho svazek klíčů velmi nápadně vyčuhoval z kapsy jeho pracovní brašny. Joe okamžitě odjel udělat klíč a já postával za dveřmi pracovny, abych popřípadě zabránil situaci, kdy si dva staří pracháči budou chtít společně zajít do jedné určité místnosti.

Joe za pár dní skutečně dovolenou dostal, výměnou za to jsem otci slíbíl, že se budu více zajíat o akcie, světovou burzu, aktuální kurzy, kryptoměnu a investice. Na důkaz jsem ho poprosil, zda by mi nepředplatil časopisy s touto tématikou. Jasně, jen jsem to hrál, ale otce to natolik potěšilo, že to neprokouknul.

Vyhlédl jsem si chvíli, kdy byli rodiče mimo dům a služebnictvo (jak máma říkala) dostatečně daleko ode dveří. Zhluboka jsem se nadechl, otočil jsem klíčem v zámku a potichu jsem vplul do tmavé místnosti.

Po hmatu jsem vypínač (v tomto případě spíš zapínač) nenašel. Baterku mě ani za mák nenapadlo si brát. Pokračoval jsem tedy v chůzi dál s rukama nataženýma před sebou, jakobych hrál na slepou bábu. Podlaha pokračovala se sklonem dolů - a že pokračovala sakra dlouho.

Náhle jsem se rukama dotkl dvou kovových tyčí. Postupně jsem zjišťoval, že je protínají další tyče, a že zřejmě půjde o masivní mříže.

Náhle jsem uslyšel kroky. "Je tu někdo?" kuňkl jsem vystrašeně. Náhle mé dlaně na mřížích cosi pevně chytlo. Zaječel jsem a vytrhl jsem ruce ze sevření tak rychle, až jsem spadl na zadek. Ihned se začalo ozývat ohromné řinčení okovy, řetězy a mřížemi. I přestože jsem nic neviděl, vzal jsem nohy na ramena a utíkal, sám nevím kam.

Otevřel jsem pevné dveře a jakmile jsem je zabouchl, tak jsem pochopil, že z jejich druhé strany není klika, ale koule. Do háje. Vyděšeně jsem lomcoval koulí jako o život.

Randál doprovázený skřeky neustával, což mělo za následek, že se po chvíli všude rozlilo světlo. Došlo mi, že chodba, po které jsem utíkal je jen kousek ode mě, jen s tím rozdílem, že mě od ní dělí mříže. Zaúpěl jsem, načež jsem si musel zacpat ústa, neboť jsem spatřil stín postavy, která se chodbou blížila k cele, ve které jsem uvízl. Schoval jsem se za balík slámy překrytý starou dekou.

"TAK CO JE TO TADY ZA ŘEV?!" ozval se náš... zahradník? Nastalo hrobové ticho. Teda... až na zašustění slámy za mými zády. Neodvažoval jsem se pohnout.

"Jestli tu budete jaště jednou dělat bordel, tak TO použiji. Na všechny."

Bál jsem se byť jen okem vykouknout ze svého úkrytu, abych zjistil, co TO mělo znamenat. Zahradníkovy kroky spěšně opouštěly chodbu a spolu s nimi postupně zhasínala světla. Až teď mi došlo, že odtud musel být i druhý východ, protože přišel z opačné strany.

Otřel jsem si pot z čela. Tohle bylo těsné. Teplý vzduch mi začal v pravidelných intervalech narážet do kůže na krku. Doslova jsem zkameněl a dech se mi zrychlil. Ať to bylo co chtělo, silně mi to sevřelo rameno, což mě probralo z transu. Vší silou jsem se vytrhl a utíkal ke dveřím. Nahmatal jsem na nich kouli a (protože mě ten nahoře úplně nezavrhl) uprostřed ní otvor pro klíč. Můj klíč tam pasoval. Sotva jsem pootevřel dveře, byl jsem na ně zezadu hrubě přiražen. Zase se zabouchly.

"Prosím, ne," zašeptal jsem vyděšeně. Dle absence zvířecího pachu a dlaní na mých lopatkách jsem usoudil, že se rozhodně jedná o člověka. "Hele, nevím, co má tohle znamenat, ale já s tím nemám nic společného!" vykřikl jsem, čímž jsem si vysloužil prudké strhnutí k zemi a dlaň zabraňující mi si zavolat o pomoc.

Kopal jsem ho, bil ho pěstmi, hryzal jsem ho do dlaně, ale on nevydal ani hlásek. Seděl mi bez hnutí na hrudníku. Sehnul se a přičichl mi ke krku. Za normálních okolností by mi to přišlo vzrušující, ale nyní jsem si při všem tom zmítání všiml, že se mezi námi vytvořila mezera. Pořádně jsem si k tělu přitáhl koleno a kopl ho do patřičných míst.

Odkulil se ode mě a já začal ječet jako na lesy. Ostatní, troufám si říct (neviděl jsem je), lidé, znovu začali kopat do mříží a vydávat nelidské skřeky. Rozčílený zahradník se vrátil, cosi udělal a hned na to zavládlo hrobové ticho.

"Zmetci," odplivnul si a odešel.

Dle zvuků vedle mě jsem pochopil, že se můj vězeň ocitl v křeči, jakoby dostal pořádný kopanec elektřinou. Neřešil jsem víc, odemkl jsem si a co nejrychleji jsem se dostal zpátky do svého pokoje.

Proč máme pod barákem zavřené lidi? Neměl bych to ohlásit na policii? Vážně jsem byl tady v domě jediný, kdo to nevěděl? A jak do toho sakra zapadá náš zahradník?