Druhá šance

Kapitola 16

14. února

„Za pár minut budeme zavírat," oznámí mi protivná knihovnice, která poslední půlhodinu nedělá nic jiného, než prochází kolem mého stolu a hází na mě jeden otrávený výraz za druhým. Jo, jsem tady poslední. No a co?! Ne každý má dnešní večer žhavé rande. I když ta ženská možná ano, proto se rozhodla zavřít dřív, přestože má být ještě hodinu otevřeno.

„Nemáte do sedmi?" Otočím se k velkým kulatým hodinám visícím nad dveřmi a ukazující za pět minut šest.

„Dnes ne. Přijďte zítra." Na nic nečeká a odejde zpátky ke svému pultu, na kterém má položenou kabelku. Ta teda pospíchá.

Naštvaně zabouchnu knihu, ve které jsem zrovna vyhledávala reálie, sbalím si svých pět švestek, a aniž bych jí cokoli dalšího řekla, odejdu z knihovny. Celou cestu na kolej zuřím, protože jsem tu esej chtěla mít už z krku, ale kvůli tomu stupidnímu svátku se budu muset vrátit i zítra a dokončit to. Jakmile otevřu dveře od pokoje, můj vztek ještě vzroste. Celý stůl mé spolubydlící, Olive, je zasypaný různými čokoládami a ve dvou objemných vázách má květiny. Ani nevím, že kde ty vázy sebrala. Ne, že bych byla naštvaná z nějakého konkrétního důvodu, ale už jen smysl tohohle dne, mě dostává do varu. Většina kluků na této planetě si pomocí kalendáře vzpomene, že jejich přítelkyně si zaslouží být alespoň jeden den v roce výjimečné. V květinářství se dneska netrhnou dveře, ušklíbnu se. Sundám si kozačky, převleču se do něčeho pohodlnějšího a vlezu i s notebookem do postele.
Olive je dnes na nějakém večírku, kde se snaží rozdělit svoji pozornost mezi všechny svobodné mládence. Před pár týdny se totiž rozešla se svým klukem, který byl tak trochu koule na její útlé noze. Jsem si jistá, že dobrá polovina těch dobrot na jejím stole, je právě od něj. Nakonec se zavrčením vstanu a jednu čokoládu své kamarádce uzmu. Dělám ji vlastně službu, protože tak zabráním tomu, aby jí narostl zadek do enormních rozměrů. S úsměvem se vrátím do postele a pustím si film jako odměnu za celé odpoledne strávené v knihách.

„No?" zaskřehotám do telefonu, který najdu pod polštářem. Netuším, kolik je hodin, ale za oknem je pořád tma.

„Deeeeev," protáhne Olive.

Hlava mi vystřelí k její posteli, ale je prázdná. „Olive? Kde jsi?"

Zasměje se. „Na pááárty."

„Ty jsi opilá?"

„Jop." Znovu zaslechnu její smích, ale ihned zmlkne a někomu začne nadávat. „Dej mi pokoj. Pomoc nepotřebuju." Znovu utichne, pak zašeptá do telefonu dramaticky: „Potřebuju pomoc."

Zpozorním. „Co se děje?"

„Nemám odvoz."

Okamžitě se uklidním a zasténám. „Nemůžeš tam někomu říct?"

„Všichni jsou nalití."

Skvělý. Olive mi za pomoci nějakého kluka nadiktuje adresu, v rychlosti si přes pyžamo natáhnu tepláky a zapnu mikinu, vlasy stáhnu do culíku a seberu z jejího stolu klíčky od auta. Jízda trvá přes dvacet minut, protože cestou chytnu alespoň třikrát semafor na červenou. Když konečně zaparkuju kousek od domu fotbalistů, kde se koná dnešní večírek, jsem pořádně nakrknutá. Nejen uvnitř, ale i venku stojí úplné davy studentů. Není divu, fotbalisté prý pořádají nejlepší mejdany na univerzitě. Ale já nikdy na žádném nebyla. Nejsem příliš společenská. Krásný večer si představuju s dobrou knihou nebo filmem, určitě ne obrážet jeden večírek za druhým.

Zavolám Olive, ale nezvedá to. Zkusím to alespoň pětkrát, ale nakonec se smířím s tím, že se budu muset vydat dovnitř. Než vystoupím z auta, nadávám si, proč jsem se raději nepřevlékla do něčeho vhodnějšího. Se skloněnou hlavou projdu kolem několika hloučků studentů, kteří si mě naštěstí nevšímají, a vstoupím do ohromného domu, kde společně bydlí naše sportovní družstvo. Prohledám celé přízemí, jenže po Olive jakoby se slehla zem. Nakonec ji přece jen najdu venku u bazénu na jednom z lehátek.