Druhá šance

Kapitola 29

Všimnu si jeho tmavých kruhů pod očima, bledé tváře a rozcuchaných vlasů. Vypadá jako tehdy v nemocnici, když jsem se probudila.

„Hledal jsem tě, De."

„Jak jsi mě našel?" Podívám se ke dveřím, abych odhadla vzdálenost, která mě od nich dělí.

Mého pohledu si nevšimne. Přimhouří na mě oči. „I já mám pár přátel na místech, kde bys to nečekala. Jen jsem čekal, až uděláš chybu, která mě k tobě přivede."

„Chybu?"

„Svůj telefon," upřesní.

Srdce se mi rozbuší, moje první nutkání je padnout mu kolem krku a už nepustit. Sevřu dlaně v pěsti, abych tomu bláhovému nápadu nepodlehla. „Odejdi," vypravím ze sebe tiše.

Rozhodně zavrtí hlavou. „Neodejdu, dokud si mě nevyslechneš."

Vykročím ke dveřím. Když nepůjde on, půjdu já. Stisknu kliku, ale s dveřmi to nehne. Zmateně s ní začnu lomcovat.

„Jak jsem řekl. Neodejdu, dokud si mě nevyslechneš," zavrčí. Uslyším slabé zacinkání, proto se k němu otočím. Garett v ruce svírá klíč od našeho pokoje.

„Okamžitě odemkni."

„Ne." S divokým výrazem si ho strčí do kapsy.

Vrhnu se na dveře a divoce zabuším. „Olive! Olive!"

Ticho přeruší spěšné kroky na chodbě, než se někdo z druhé strany snaží otevřít dveře. Zbytečně. „Dev! Jsi v pořádku? Je zamčeno."

„Olive! Je tady Garett. Nechce otevřít!"

„Garett? Je tam s tebou?" zní udiveně.

„Ahoj, Olive," pronese klidně a dost hlasitě, aby ho má kamarádka slyšela.

„Hele! Poslouchej, ty pitomče! Okamžitě ji pusť, než se tam dostanu a nakopu ti zadek!" vykřikne rozčíleně.

„Už se vážně třesu. Zapomněla jsi, že klíč mám já?"

Olive párkrát bouchne pěstí do dveří, než zavolá: „Jestli hned neodemkneš, zavolám policii!"

„Posluž si."

Zavrtím nechápavě hlavou. „Co je to s tebou? Nemyslíš si, že to stačilo?"

„Vyslechni mě."

V obraně si překřížím ruce na hrudi. „Nechci."

„De, tohle je směšný!" Zajede si rukama do vlasů a frustrovaně zatahá. „Fajn. Dobře. Přiznávám, začalo to jako vtip. Bylo to dětinský a stupidní. A ano, pokračovali jsme i tehdy, jak jsme vystřízlivěli. Kluci mě vyhecovali, proto jsem necouvnul. Prohodil jsem něco ve smyslu, že abys někomu dala, musela by ses zamilovat. Byl jsem kretén."

Drtím stoličky a přinutím se mlčet, přestože bych s ním nejradši souhlasila. Garett mé mlčení bere jako pobídku, aby pokračoval. „Během těch týdnu mi ale na tobě začalo doopravdy záležet. Tu noc, kdy jsme spolu...byli, jsem na ten zasranej seznam zapomněl."

„Vážně?" zeptám se trpce. „Zkouška? To bylo v den, kdy jsme," potřesu unaveně hlavou. „Proč byla teda odškrtnutá, Garette?"

„To jsem nebyl já. Přísahám. V tu chvíli mi byla celá ta sázka ukradená. Chtěl jsem ti to říct. Opravdu. Jenže pokaždé mi slova uvízla v krku."

Zavřu oči. „Chci ti věřit, ale to už jsem jednou udělala a ty jsi moji důvěru zradil."

„Já to vím, De. Kdybych to mohl všechno vrátit, udělal bych to. Jen mi dej druhou šanci." Přistoupí blíž. Se sevřeným žaludkem se jeho nataženým pažím vyhnu, když přejdu na opačnou stranu pokoje, abych od něj byla v bezpečné vzdálenosti. Sleduje mě bezradným pohledem. Náhle z chodby zaslechneme rychlé kroky. Uvědomím si, že byla Olive doteď zticha. Musela odejít.