Druhá šance

Kapitola 5

„Jsem v pořádku," zopakuju nejmíň popáté, když mi Olive opět začne upravovat přikrývku.

Od doby, co jsme se vrátili z nemocnice, se o mě stará jako o své dítě. Přinutila mě jít do postele, přestože bylo asi pět hodin odpoledne, zapnula televizi a nehnula se ode mě na krok.

„Měla bys zavolat doktoru Griffinovi," navrhne.

Zavrtím hlavou. „Zítra máme schůzku. Nebudu mu volat kvůli hlouposti."

„Hlouposti?" vybuchne. „Tomu říkáš hloupost. Málem jsme se vybourali!"

„Za to můžou tvoje řidičské schopnosti, ne já," odporuju.

„Když ti někdo udělá v autě takový představení, všechny příručky a pravidla jdou do háje! Dev, pořádně jsi mě vystrašila. Byla jsi bílá jak stěna a za tvůj křik by se nestyděla kdejaká postava z hororu."

„Už jsem se ti za to omluvila. Neudělala jsem to schválně," zamumlám.

„Vím, vím," uklidní se.

Otevře pusu, aby pokračovala, ale někdo zaklepe na dveře pokoje. Olive dojde otevřít a nechá Garetta vejít.

„Ahoj," usměje se na mě.

„Ahoj."

„Takže jsi už v pořádku? Tedy...tvá žebra jsou v pořádku?"

„Jo, přesně jak jsem psala," potvrdím.

„To jsem rád. Opravdu."

Přikývnu.

„Co ale není v pořádku, je...," začne Olive, ale přeruším ji. „Začala mě trochu bolet hlava, proto jsem si tak brzy lehla."

Olive se zamračí, ale ztichne. Když se na ni Garett ohlédne, kývnutím hlavy odsouhlasí má slova.

„Možná bys návrat do školy měla o pár dnů odložit," doporučí mi.

Zavrtím divoce hlavou. „Nesmysl, potřebuju se vrátit do každodenního života. Tyhle zdi mě ubíjí."

„Jasně, jen buď opatrná."

„Budu," slíbím mu.

„Přišel jsem hlavně proto, abych zjistil, jak se máš a taky proto, abych se s tebou domluvil na zítřek. V kolik máš schůzku s tím doktorem?"

„V pět."

„Dobře, stavím se pro tebe kolem půl páté," oznámí.

„Díky, moc si toho vážím."

„To je maličkost, De."

„Pro mě ne," odporuju.

Garett se usměje, ale pak se ohlédne na Olive, která okamžitě vyhrkne: „Zapomněla jsem, že ještě někam musím zajít. Budu hned zpátky."

Protočím oči nad tou zjevnou domluvou mezi těmi dvěma. Když za mojí kamarádkou zaklapnou dveře, Garett přijde k mé posteli a posadí se na její okraj.

„Copak jsi dneska dělal?" zeptám se.

„Byl jsem na policii."

Vytřeštím oči. „Proč?"

„Chtěli ode mě podepsat nějaké dokumenty vztahující se k té nehodě. Nejspíš tě budou taky kontaktovat, aby to už uzavřeli. Pojedu s tebou."

Nepřítomně přikývnu. Úplně jsem zapomněla, že celou záležitost řeší i policie. Mluvila jsem s nimi jen jednou, když za mnou přišli ještě do nemocnice. Byly to jen formality, které mi museli oznámit a sdělili mi, že mě budou kontaktovat, abych se stavila na stanici. A protože jsem řídila Garettovo auto, je zřejmé, že tam musel i on.