Druhá šance

Kapitola 4

„Jaké to bylo?" zeptá se mě Garett, sotva mi pomůže se usadit do auta.

„Vyčerpávající," odpovím popravdě.

„Něco se ti vybavilo?"

Zavrtím sklíčeně hlavou a opřu si ji o opěrku sedadla. „Vůbec nic."

„Chce to čas. Netlač na to."

„Mluvíš jako doktor Griffin," podotknu popuzeně.

„Řiď se jeho radou, má na to školy," přikývne s úsměvem.

„To se lehko řekne. Mám v hlavě totální chaos. Garette, děsím se návratu do školy. Co když na chodbě potkám někoho, koho jsem za poslední měsíce poznala? Co když se se mnou dá do řeči?"

„Klid, De, ve škole vědí, co se stalo. Většina nemluví o ničem jiném. Autonehoda a ztráta paměti se jen tak neutají."

„No skvělý." Rukama si zakryju obličej.

Garett nastartuje a vyjede z parkoviště. „Něco ti ukážu."

„A co?"

„Uvidíš," usměje se, ale víc neprozradí.

Jedeme přes půl hodiny. Během cesty sleduju okolí, které nepoznávám. Ulice, domy i obchody se postupně mění v zeleň. Opustíme město a já si užívám travnatou krajinu a přilehlé lesy.

Zamračím se. „Už jsem tady někdy byla?"

Šlehne po mě pohledem. „Připadá ti to povědomé?"

„Právě, že ne."

„Byla," potvrdí.

„Kdy?"

„Asi před měsícem." Garett po chvíli sjede ze silnice a pokračuje polní cestou, až zastavíme na okraji lesa.

„Kde to jsme?" Pečlivě se rozhlédnu, přestože nic z toho, co vidím, mi nepřijde známé.

„Objeli jsme to z druhé strany. Kousek odsud je krásný výhled na celé město. Pojď se mnou." Vystoupí z auta, obejde ho a pomůže mi ven. Moji ruku nepustí, ani když se společně vydáme směrem, kterým ukáže. Držet Garetta za ruku je úžasný pocit. Jeho dlaň je teplá a silná a já si připadám v bezpečí, i když ho vlastně znám sotva pár dnů. A to mě právě děsí. Kvůli mně jdeme velmi pomalu, ale zanedlouho stromy prořídnou a my se ocitneme na místě. Garett mi pokyne k velkému kameni, na který se usadíme. Přímo přede mnou se rozprostírá úchvatná scenérie jako z pohlednice.

„Měl jsi pravdu, je to nádhera," vydechnu nad městem, které se pomalu noří do tmy, zatímco se rozsvěcují pouliční lampy a domy.

„Ty jsi nádherná," zašeptá, a když k němu překvapeně otočím hlavu, zjistím, že mě pozoruje.

Rychle pohlédnu zpátky a snažím se před ním skrýt červenající tváře. „Je odsud vidět škola?"

S tichým smíchem se ke mně nakloní a prstem ukáže na jednu z velkých budov v dálce. „Tamhle je."

Ucítím teplo těla, které se ke mně tiskne. Rozbuší se mi srdce a dlaň, kterou stále svírá ve své, se mi začne potit. Úkosem na něj mrknu. Je zabraný do výjevu před námi, a to mě nutí se lehce pousmát.

„Co je?"

„Co by bylo?" špitnu.

„Usmíváš se."

„Jak to můžeš vědět, když se na mě nedíváš?"

„Cítím to," zašeptá a otočí ke mně mírně hlavu.