Druhá šance

Kapitola 15

„Kdo jste?"

„Kámoši tvýho kluka," ušklíbne se obr s krátce střiženými blonďatými vlasy a nepřirozeně světlou pokožkou.

„Garetta?" zeptám se zmateně. Rozhodně nevypadají jako někdo, kdo by se s kýmkoli přátelil.

Ten druhý, menší muž s tmavými vlasy a jizvou na tváři, přikývne. „Něco nám dluží."

Nadzvednu obočí. „Peníze?"

„Překvapivě," odfrkne.

Blonďák posměšně zavrtí hlavou. „Myslel si, že nám pláchne, ale my se na něj nalepili jako mouchy."

„Za co vám dluží?"

„Chtěl po nás nějaké dobroty a ty dostal! Tak ať solí!" rozčílí se.

Dobroty? „Myslíte...drogy?" Zatmí se mi před očima. Co se to tu krucinál děje?!

„Hm," poklepe si ukazováčkem na pusu. „Vypadá to, jako bys o tom nevěděla."

Druhý se zasměje. „Tak to máš smůlu."

„P-proč?" zaskřehotám.

Ze zadní kapsy kalhot vytáhne nůž a začne si s ním hrát. „Chceme mu tady nechat vzkaz."

Polknu. Nejsem hloupá, viděla jsem dost filmů, aby mi došlo, co to znamená. Udělám nepatrný krok dozadu a oba muži zpozorní. Začnou se přibližovat, proto se prudce otočím, vběhnu do chaty, zabouchnu za sebou dveře a děkuju všem svatým, že je v nich zastrčený klíč. Zamknu v momentě, kdy se ozve rána po silném nárazu.

„Do hajzlu!" vykřikne jeden z mužů.

V náhlém tichu mi přeběhne mráz po zádech. Zběžně zkontroluju všechna okna v přízemí a vyběhnu nahoru do Garettova pokoje, abych mu zavolala a případně varovala. Naneštěstí hovor spadne do hlasové schránky, proto to zkouším znovu a znovu, ale marně.

„Sakra," odhodím podrážděně telefon na postel.

Popojdu k oknu a nenápadně vykouknu ven. Auto stojí stále na místě, ale ty dva nikde nevidím. Přemýšlím, jestli není možnost, aby se sem nějak dostali. Moje úvahy přeruší rozbití skla v přízemí. Vytřeštím oči na zavřené dveře pokoje, potichu seberu svůj mobil a otevřu okno. Vylezu ven na parapet, abych se pořádně rozhlédla, kudy se nejlépe dostat na zem. Jakmile mi v ruce zazvoní telefon, leknu se tak, že mi podklouzne noha a musím se rukou zapřít okenního rámu, abych nespadla.

„Garette," ohlásím se, sotva zvednu hovor.

„Promiň, neslyšel jsem to. Už jsem na cestě zpátky, ale pokud bys něco ráda, můžu to otočit."

„Garette, někdo tady je."

„Kdo?"

„Nevím, dva chlápci, kteří tvrdí, že jim dlužíš peníze."

„Udělali ti něco?!" vykřikne.

„Ne, zamkla jsem se. Já...já myslím, že se ale dostali dovnitř."

„Kde jsi teď?"

„Ve tvém pokoji. Vylezla jsem oknem ven, jenže nemám se jak dostat dolů."

„Vrať se do pokoje a schovej se. Budu tam za pár minut."

„Garette...jen...buď prosím opatrný."

Neodpoví a zavěsí. Poslechnu ho a vlezu zpátky, kde se potichu vměstnám do šatní skříně. Zavřu za sebou dveře a uklidňuju se počítáním. Když jsem u čtyřicítky, otevřou se dveře. Zadržím dech, protože jsem si jistá, že by mě prozradil. Srdce mi divoce buší a tep skáče jako o život.
Mezerou ve dveřích uvidím, jak menší tmavovlasý muž vejde dovnitř, pozorně se rozhlédne, skloní se pod postel a nakonec se blíží ke mně. V duchu ho přemlouvám, aby si to rozmyslel a šel hledat jinde. Bohužel nemám takové štěstí, proto by mě ani nemělo překvapit, že nakonec moji skrýš objeví.