Druhá šance

Kapitola 2

„Nemůžu tomu uvěřit," vyhrkne Olive, sotva dosedne na postel.

„Ani já. Přijde mi to všechno jako hloupý žert."

„Bolí tě něco?" zeptá se starostlivě.

„S těmi zlomenými žebry se mi špatně dýchá a nemůžu se posadit, bez toho aniž bych necítila bolestivé píchání. Dávají mi ale léky, které to trochu tlumí. Jinak mě pořád bolí hlava."

„A jak se cítíš?"

„Zmateně a vyděšeně. Chci říct...Olive je to pravda? Já a ten kluk, Garett, jsme spolu chodili?"

„Vůbec si na něj nepamatuješ?"

Zavrtím hlavou. „Nevíš, jak jsme se poznali?"

„Proč se ho na to nezeptáš?"

„Chci to vědět od tebe. Přijde mi, že hodně věcí vynechává a upravuje, jen nevím proč. Jakoby chtěl, abych ho viděla v dobrém světle."

Pobaveně si odfrkne. „Nepřekvapuje mě to. Poprvé jste se setkali na večírku v den Svatého Valentýna."

„Počkej, na ten den si vzpomínám. Byla jsem v knihovně, určitě jsem nebyla na žádném večírku. Pamatuju si, že jsem se vrátila na kolej, pustila si film na notebooku a rozbalila jednu z tvých početných čokolád, které jsi dostala."

Olive se rozesměje. „Cha! Tvrdila jsi mi, že ses jich nedotkla!"

„Promiň," usměju se omluvně.

Mávne rukou. „V pohodě. Víš, co bylo dál?"

Zamračím se nad tím, jak moc si přeju, aby mozek spolupracoval, nakonec bezradně zavrtím hlavou.

„V noci jsem ti volala. Byla jsem pořádně opilá a požádala tě, aby sis vzala moje auto a vyzvedla mě z večírku, který pořádali fotbalisti."

„Přijela jsem?"

„Jasně."

„A tam jsem Garetta uviděla?" Zní to docela romanticky, takže by mi to mohlo být podobný.

Olive se rozesměje. „Spíš jsi do něj vrazila, když jsi mě táhla k autu. Rozlila jsi mu pití."

Nadzvednu obočí. „Co se dělo pak?"

„Věř mi nebo ne, moc si z toho večera nepamatuju," ušklíbne se, ale pak na mě vytřeští oči. „Promiň, to bylo dost necitlivý."

Stočím pohled k nebi. „To je v pořádku. Nemůžeš si alespoň na něco vzpomenout?"

Moje kamarádka přemýšlí, než se jí rozjasní podmračená tvář a rozhihňá se. „Už vím! Místo, aby ses mu omluvila, ještě jsi mu vynadala, že tam neměl stát!"

„A dál?"

„Nezlob se, Dev. Ten večer jsem to přepískla."

Souhlasně přikývnu a už jí netrápím otázkami na párty, když má nepochybně okno. Místo toho se zeptám: „Od toho večírku jsme se začali scházet?"

Zase se zasměje. „Ne, kdepak. Párkrát jsme ho potkali ve škole na chodbě, a to předtím nikdy nebo jsem si ho alespoň nevšimla. O týden později jsem tě přemluvila, abychom se vydali na další večírek. Konečně jsi mi na to kývla. Myslím, že za to může skutečnost, že sis přála ho znovu potkat, i když bys to nikdy nepřiznala."

„Nesmysl," odporuju.

„Jasně," podotkne suše, ale pokračuje: „Tam jste se znovu viděli a trochu si vjeli do vlasů. Nevím, o co přesně tam šlo, ale tuším, že to mělo něco společného s tím, že ti vytkl, že se neumíš bavit. Pak přišla na řadu ta Hra na pravdu."